Jaký mají lidé důvod, dávat se na duchovní cestu? Příčiny mohou být různé, dobrý přítel, inspirace knihou, probuzení duše skrze symbol, ale také prachobyčejná touha zlepšit si svůj život.
Někdy je to opravdu spíš obchod s Bohem, než čistý záměr – budu meditovat, studovat duchovní knihy a ty mi milý Bože přiklepneš nějaké pěkné zaměstnání, slušný plat a trošku slávy. Marnost nad marnost. Vždy záleží, jestli vítězí duše nebo ego. Ego chce zážitky, duše práci na sobě.
Kdo vítězí? Obvykle jednou ten, podruhé onen. Často se k tomu přidá i duchovní pýcha. Jsem lepší než ti „hrubohmoťáci“, škoda ztrácet čas s nimi, stejně by nic nepochopili…
A pak tady máme slepé uličky, kam nás to ego vodí. Různé zázračné metody, které z nás udělají respektovaného léčitele. Třeba rychlokurz léčení rakoviny, čištění karmy a jiné nesmysly. Ale ego na to slyší.
Paradoxně na tom jsou nejhůře v podstatě hezké, více denní semináře. V duchovní atmosféře, v kruhu sympatických duchovních bytostí se z člověka uvolňuje jeden blok za druhým. Ty je ovšem třeba zpracovat a projít zkouškou, jenže po třech dnech už je toho tolik, že většinou nejsme schopní tu očistu zvládnout a ty bloky nás přidusí. Pak najednou ztrácíme kontakt s realitou – šéf je idiot, kolegové nechápaví tupci a vůbec ten svět kolem je plný primitivních hlupáků. Podobně to mnohdy vypadá i doma.
A tak po pár letech „duchovní“ práce jsme na podpoře, rozvedení a bez přátel. Korunu tomu dává náš pocit, že jsme se obětovali na duchovní cestě.
Jak z toho ven? Byly kdysi doby, kdy duchovní nauky předával Mistr. Z knih či filmů známe ty scénky, kdy nový adept musel zametat dvůr, a i jinak vykonávat podřadné práce. To nebylo ponižování, to jen Mistr sledoval, jak se žákovi obrušuje ego, a podle toho řídil jeho postup. A to je správná cesta.
Bez pokory, skromnosti a úctě k těm “Nahoře“ míříme k „Temné straně Síly“. Vždyť nám to ukázal Mistr z Nazaretu, když po čtyřiceti dnech na poušti jej pokoušel ďábel. My víme, že to samozřejmě bylo naše ego. A teprve když Ježíš zvládl pokušení těla, duše a ducha, šel kázat a léčit.
Člověk by si měl být vědom, že každý obyčejný den nám dává příležitost k duchovnímu vzestupu. Být slušný a ohleduplný k druhým, umět odpustit, obětovat se pro druhé, ozdobit se trpělivostí… Taková jízda v MHD pak může vydat za lecjaký seminář.
Jak může člověk věřit ve svůj vzestup, když neumí odpustit ani svým rodičům?
Mnohdy je to tím, že jsme se obalili spoustou milosrdných lží, abychom ve svých očích obstáli před spolužáky, či případně, abychom nebyli tak tuctově průměrní jako soused.
Ano, sebereflexe je velmi úspěšná cesta vzhůru. Postupně se očistit od toho nánosu polopravd, a uvidět se takovými, jací jsme, a přesto se mít rádi.
Miluj bližního svého, jako sebe samého znamená, že chceme-li mít rádi ty druhé, musíme nejprve přijmout sebe.
Kéž se vám to povede.
Autor: Ing. Jaroslav Kalousek
Staňte se partnery magazínu Kulatý svět, přidejte se k autorům. Kontaktujte naši redakci.
Buďte první, kdo přidá komentář