Buddhovo učení

,,Můžeš prohledat celý vesmír a nenajdeš nikoho, kdo si zaslouží tvou lásku a náklonnost než více než ty sám. Ty sám, ta jako kdokoli jiný v celém vesmíru, si zasloužíš svou lásku a náklonnost.“ 
Gautama Buddha 

Patříte k lidem, kteří se zamýšlejí nad smyslem svého života, nad existencí světa a nad silou svých myšlenek?

Přečtěte si jedno Buddhovo učení, které o Vás prozradí víc, než si myslíte.

Ne „Já“
Jednou ze tří charakteristik buddhismu je pojem „ne Já“ (další dva pojmy jsou „nestálost“ a „utrpení“, které s pojmem „ne Já“ přímo souvisejí). Tyto pojmy poukazují na to, že stálé a samostatné „Já“ je iluzí.

Běžně zavedenou představou je, že „Já“ je samostatná entita, kterou lze někde najít. Předpoklad, že „já jsem mé tělo“, který bereme jako samozřejmost, zní dobře, dokud se na to nepodíváme jinak a řekneme „toto je moje tělo“.

To naznačuje, že kdokoliv už vlastní tělo, není tím tělem. Dualita „pozorovatel a pozorované“ popírá, že to, kdo jsme, je naše tělo. Další z vlastností těla je jeho pomíjivost.

A pokud jde o tělesné smysly, ty jsou tvořeny z energie, která se svou intenzitou a povahou přibližně rovná realitě.

Možná myšlenky bychom mohli považovat za „Já“. Zdá se, že ve srovnání s tělem jako kdyby opravdu byly skutečným „Já“. Jenže i myšlenky rovněž přicházejí a odcházejí a neustále se mění. Navíc většinu z nich vůbec nemáme pod kontrolou.

Takže myšlenky jsou také příliš nestálé na to, abychom je mohli považovat za „Já“. Ego je zase proces ztotožnění se se skutečností, je to fyzický a duševní jev. Není to věc sama o sobě, která má svou podstatu. Ego je jako zlozvyk.

Někteří lidé však tvrdí, že pokud ego není věcí, tak je nezničitelné. Avšak jednoduchým uvědoměním si našeho přímého vnímání, proces našeho ztotožňování se se skutečností rychle končí.

Také se často používají pojmy „divák“ či „pozorovatel“, čímž se myslí někdo nebo něco, co pozoruje všechny uvedené jevy.

Zvláštní je, že ani „divák“ se nikde nenachází – jednou to mohou být naše oči, jindy ne; někdy jsou to představy v naší mysli; někdy se zdá, že je to naše tělo a někdy zase ten, co pozoruje tělo.

Je opravdu zajímavé, že „divák“, který toto všechno vnímá, se zdá být samostatnou entitou oddělenou od skutečnosti, entitou, která nás „řídí“ a entitou, která se neustále mění a nelze ji nikde najít.

Jeden z největších klíčů na rozřešení této záhady je, že když to pozorujeme, tak z podstaty věci vyplývá, že to nejsme my. Celá skutečnost, jaká je, sestává z vjemů – začít odhalovat toto tajemství znamená začít se probouzet.

Představa o skutečnosti pozorovaná samostatným „divákem“ je však iluzí. Kdo nebo co pak je to, co se probouzí?

Co se probouzí?
Řečeno ve zkratce, probouzí se všechno to pomíjivé! Pokusíme se to vysvětlit dále, ale mějme na paměti, že je to pokus o shrnutí něčeho značně komplikovaného.

Učení vycházející z pojmu „ne Já“ přímo předpokládají existenci „samostatného diváka“, „diváka“ kterým jsme „my“ a který nás řídí, který pozoruje skutečnost a snáší strasti světa.

Toto učení ruší duševní proces vytváření si iluzorního samostatného „Já“ ze smyslových vjemů, které jsou svou podstatou neduální a zcela pomíjivé.

Existují fyzické jevy (vše, co vnímáme prostřednictvím smyslů) a duševní jevy (myšlenky, pocity, emoce). Jsou to však jen jevy a jako všechny jevy jsou zcela nestálé a vzájemně propojené.

Nemohou tedy být stálým, samostatným „Já“. Na naší dobrodružné cestě realitou všechny jevy přicházejí a odcházejí, tak jak štěbetání ptáčka chvilku existuje, ale hned i zaniká.

Také existuje vědomí (ve filozofickém významu slova), které si uvědomuje všechny tyto jevy. Jenže vědomí také není věcí a nenachází se v žádném konkrétním místě.

Takže opět, když řekneme „existuje vědomí“, máme co do činění s velkým problémem, protože to by znovu předpokládalo jeho samostatnost, oddělenost a existenci na místech, kde ho nelze nalézt.

Vědomí je věčné a neměnné a obvykle se má za to, že všechny věci z něj pocházejí a také se do něj navrací. Můžeme ho nazvat Bůh, Nirvána, Tao, Alláh, přítomný okamžik, Buddhova mysl, nebo prostě vědomí.

Zatímco jevy neustále plynou od jejich vzniku až po jejich zánik, existuje vědomí, které si je uvědomuje. Toto vědomí tedy není jevem a také není věcí. A také není odděleno od věcí, protože v opačném případě by nebyla možná žádná zkušenost.

Pravé „Já“
Učení zakládající se na pojmu „pravého, opravdového Já“ naopak zdůrazňují, že opravdu jsme všemi jevy, přesněji, že nejsme „divákem“ či „pozorovatelem“. Pozorovaný jev nemůže být zároveň tím, kdo pozoruje.

A tedy „pozorovatel“, kterým je vědomí, není jevem – proto se nikde nenachází a neexistuje. Dualita předpokládá něco na obou stranách – „pozorovatele“ a „pozorované“.

Avšak ani mezi všemi jevy nenajdeme pozorovatele, takže při pozorném zkoumání zjistíme, že neobstojí ani existence duality. Když se iluze duality navždy zhroutí při probuzení v přímé zkušenosti, vše, co zůstane jsou jevy – ty považujeme za „pravé Já“.

Shrnutí najdeme v krásné malé buddhistické básni, kterou složil Kalu Rinpoche:

Žijeme v zajetí klamu a zdání věcí.
Ale existuje skutečnost, my jsme tou skutečností.
Pokud to chápeš, pak vidíš, že „ty“ jsi ničím.
A tím, že jsi ničím, jsi všechno.

Autor: Andrew Barker

Zdroj: www.mocvedomi.cz

Staňte se partnery magazínu Kulatý svět, přidejte se k autorům. Kontaktujte naši redakci.