Vše, co si myslíte, že o realitě víte, je špatně, říká nedávný výzkum z oblasti kvantové fyziky. Jen těžko byste si toho ale všimli, protože téměř ke všem rozporům dochází na subatomární úrovni – tj. na úrovni „stavebních kamenů“ reality, kterou je nemožné vidět pouhým okem, a kde vše je jinak, než se zdá. A to doslova.
Výzkum například ukázal, že jedna subatomární částice může být součástí dvou věcí zároveň a současně se nacházet na dvou různých místech (tzv. kvantová superpozice). A pokud jsou částice tzv. „provázané“, změna u jedné z nich má vliv na změnu částice druhé, i když se nacházejí na opačných koncích vesmíru (což ne zcela nepřímo odkazuje na skutečnost, že vše je jedno, jak nám již dlouhou dobu tvrdí duchovní učitelé).
Částice mohou také procházet pevnými objekty; a jak ukázal poměrně nedávno objevenými efekt pozorovatele, chování částice je z velké části dáno tím, zda je pozorována. Podle důvtipných metafyziků a teoretických fyziků to ukázkově ilustruje myšlenku, že vědomí nepozoruje skutečnost, nýbrž ji tvoří, či přinejmenším do značné míry ovlivňuje.
Přestože jsou výše uvedená zjištění působivá a revoluční, zastínil je nedávný výzkum z oblasti kvantové fyziky provedený na Australské národní univerzitě, podle kterého mohou budoucí události určovat dění v minulosti. Ano, čtete správně. Na subatomární úrovni budoucí události mohou a ovlivňují minulost. Jelikož veškerá existence ve vesmíru je tvořena stejnými subatomárními částicemi, jako byly pozorovány v této studii, je možné z toho vyvodit některé poměrně působivé závěry – přinejmenším existenciálně a filozoficky. Pokud jste však jako já, možná si říkáte, jak vlastně fyzikové vůbec tento jev měří.
Pokusím se to co nejlépe vysvětlit. Aby bylo možné experiment pochopit, nejprve je nutné pochopit jeho předchůdce, tzv. dvojštěrbinový nebo Youngův experiment, který ukázal, že při osvícení dvou štěrbin v jinak neprůchozím stínítku mohou fotony (světelné částice) projít štěrbinami buď jednotlivě jako částice nebo oběma zároveň jako vlnění. To znamená, že fotony existují ve dvou různých stavech zároveň, což byl až do uskutečnění tohoto experimentu považováno za nemožné. Dnes je tento jev známý jako dualita částice a vlnění a je hlavním příkladem podivností, ke kterým neustále dochází na subatomární úrovni. Experiment dokazující vliv budoucnosti na minulost je evolucí Youngova experimentu. Je to v podstatě to samé, jen s tím rozdílem, že druhá štěrbina se objevuje pouze náhodně až poté, co světlo projde první štěrbinou. V první situaci – kdy světlo prochází první štěrbinou a druhá štěrbina neexistuje – se chová jako částice a chová se tak až do dopadu na stěnu za štěrbinami.
V druhé možné situaci – pokud se druhá štěrbina objeví náhodně až po průchodu částice první štěrbinou – se z ní zpětně při průchodu první štěrbinou stane vlnění. To znamená, že událost v přítomnost způsobila změnu v minulosti. Jinými slovy – budoucí událost změnila minulost.
Vnitřní pochopení tohoto fenoménu je krokem na cestě k vyššímu vědomí
I když vědci tento jev označují jako vliv budoucnosti na minulost, není nesprávné tvrdit, že minulost je ovlivněna přítomností. Jelikož přítomnost je pouze uskutečňovaná budoucnost, vzhledem k nynější minulosti se kdysi jednalo u budoucnost. Tím se snažím říci, že naše činy nemají vliv pouze na budoucí události, ale také na ty minulé. A to je dle mého názoru důležitý rozdíl, díky němuž je tento výzkum velmi relevantní při hledání vyššího vědomí.
Takový výzkum podle mě jasně odkazuje na vědecký základ terapeutické hodnoty nadčasových duchovních praktik, jako je odpuštění a smíření, který ukazuje, že reakce na situaci v daný moment má vliv na to, jak nás ovlivnila v minulosti. Že částice, ze kterých jsou složeny naše vzpomínky, myšlenky, pocity a přesvědčení, se reorganizují v reálném čase jakožto přímá odezva na změny, ke kterým došlo v přítomnosti – budoucnosti včerejší minulosti.
Že je možné se posouvat, uzdravovat a vyvíjet těmi nejzákladnějšími způsoby jen změnou toho, jak vnímáme sami sebe a zkušenosti svého vědomí.
Možná si myslíte, že od subatomárních částic k vědomí a celkové realitě je to velký skok, ale je tomu opravdu tak? Pokud je celý známý vesmír složen ze subatomárních částic, nebylo by pak nasnadě, že vyšší formy života a shluky subatomárních částic, jako je vědomí, mysl, paměť, buňky, nervové přenosy či emoce, byly vázány stejnými zákony? Není přece celek jen soustavou svých součástí?
Nebo to možná ukazuje něco zcela jiného – že není žádná minulost ani budoucnost, a že změny z částic na vlnění nebyly postupné ale současné či probíhající v reálném čase, což znamená, že všechno se odehrává v jediném, přítomném okamžiku, a že přidání druhé štěrbiny neovlivnilo chování světla zpětně, ale v důsledku místních podmínek měnících stav prostředí.
Tento pohled předpokládá, že lineární čas, jak ho známe neexistuje, jen věčně trvající, přítomný okamžik. Existence času koneckonců nikdy definitivně dokázána nebyla, jedná se pouze o příhodnou domněnku a naši kolektivní projekci, která nám pomáhá vysvětli neustále se měnící realitu, kterou zažíváme. Myšlenka neexistence lineárního času, kdy existuje pouze věčný, přítomný okamžik, nevyvrací ani klasické ani kvantové zákony fyziky, spíše vysvětluje některé ze záhadnějších jevů zmíněných v úvodu tohoto článku. Pokud nejsme vázáni lineárním časem, otevírá se nám nový svět plný možností.
Rád bych tomu věřil. Možná je to ode mně troufalé, ale myslím si, že filozofové jako Eckhart Tolle, Rumi a Tagore by souhlasili, protože tento pohled podporuje názor, že na přítomnosti opravdu záleží, protože to je skutečně vše, co existuje.
Ať se na člověk dívá, jak chce, faktem zůstává, že věci mohou být jinak, než se zdají. Vše, co považujeme za samozřejmé v každodenní realitě svého života, není ani zdaleka stabilní a vytesáno do kamene, jak bychom jinak mohli věřit. Struktura reality je, jak se dozvídáme, nepolapitelná a neustále v pohybu, jedná se o neodmyslitelný paradox, který zdánlivě odporuje veškeré logice a rozumnému uvažování, alespoň v rámci současných paradigmat.
Což vyvolává otázku: Celý tento kvantový fenomén je fascinující a zajímavý, ale proč by nás to mělo zajímat? Jaký přímý vliv na naše životy to má? To nemůžu s určitostí říct, ale podle mého to jasně ukazuje, že v utváření své reality máme větší roli, než bychom si mohli myslet. Koneckonců nám věda natvrdo ukazuje, že reaguje na naše pozorování a činy na té nejzákladnější úrovni. A to je něco na zamyšlenou…
Zdroj: www.energiezivota.com
Staňte se partnery magazínu Kulatý svět, přidejte se k autorům. Kontaktujte naši redakci.
Buďte první, kdo přidá komentář