Volnost, která neví, Jiddu Krishnamurti

Více než půl století cestoval Jiddu Krishnamurti (indický filozof a básník, patří k nejvýznamnějším duchovním učitelům 20. století) z jednoho kontinentu na druhý a při svých konferencích, přednáškách a rozhovorech poukazoval na jednoduchá fakta našeho života a kladl zdánlivě prosté otázky.

Tématem, k němuž se autor stále vrací, je lidská svoboda. Tím slovem však nemyslí nic, co si lze vydobýt nebo přivlastnit. Krishnamurti dokonce tvrdí, že svobody není možné dosáhnout ani vzpourou, ani zápasem, ba ani úsilím o ni. Tato vybíravá, nepodplatitelná dáma vstoupí jen tam, kde došlo k porozumění povaze naší mysli…

Honba za požitkem – Žádostivost – Pokřivené myšlení – Paměť – Radost

Radost je něco jiného než požitek. Měli bychom se tedy podívat, co všecko požitek obsahuje a zda by nebylo možné mít spíše smysl pro radost a blaho. Vyhledáváním požitků v té či oné formě se zaobírají všichni. Jsou požitky intelektuální, smyslové, kulturní. Existuje požitek z reforem, z poroučení druhým, z odstraňování společenských zlořádů i z konání dobrých skutků. Všichni znáte požitek z vědění a z fyzického uspokojení, z větší životní zkušenosti a z různých skvělých dovedností mysli – a nejvyšší je samozřejmě požitek z boha.

Na požitcích je postavena celá společnost, ženeme se za nimi od narození do smrti: se samozřejmostí a chytrostí, otevřeně i tajně. Ale ať už jsou jakéhokoli druhu, myslím, že bychom měli mít kolem nich jasno, protože utvářejí a řídí lidský život. Je tedy důležité podívat se na ně zblízka, beze spěchu a do detailu. Neboť honba za požitky, snaha živit je a nepřijít o ně je základním životním požadavkem, a jsou-li nám odepřeny, naše existence se stává bezbarvou a nudnou, osamělou a jakoby zbytečnou.

Můžete namítnout, proč se tedy jimi nemáme nechat vést? Z jednoduchého důvodu: protože požitek s sebou nutně přináší bolest, frustraci, soužení a strach – a ze strachu vzniká násilí. Jestli tím způsobem chcete žít, je to vaše věc: většina světa tak koneckonců žije. Ale chcete-li se svého soužení zbavit, je třeba pochopit, z čeho se požitky skládají.

Pochopit neznamená odmítat ani soudit. Netvrdíme tu, že požitek je něco špatného nebo naopak dobrého. Pouze až se za nějakým vydáme, udělejme to s otevřenýma oči­ma a s vědomím, že mysl, která vyhledává požitky, musí nevyhnutelně zakusit i jejich stín – utrpení. Tahle dvojčata nelze od sebe oddělit.

Proč mysl neustále vyžaduje uspokojení? Proč je spod­ním proudem našich vznešených i méně vznešených činů? Jak to, že jsme ochotni pro ně trpět a obětovat se? Co je to vlastně požitek a jak vzniká? Zajímalo by mě, jestli si někdo z vás kdy položil takové otázky a zda si dal na ně vyčerpávající odpověď.

Požitek vzniká ve čtyřech etapách: postřeh, dojem, styk, žádost. Zahlédnu například nádherný automobil: ten po­hled ve mně vyvolá určitý dojem, který je reakcí na to, co vidím; pak se auta dotknu a představím si, že v něm sedím za volantem, a už je tu žádost, abych vůz vlastnil a jel se v něm předvést. – Anebo vidím překrásný oblak nebo horu jasně proti nebi, čerstvý lístek, který se právě rozvinul, hluboké horské údolí plné kouzla a jasu, anebo úžasný západ slunce či krásnou tvář, živou a inteligentní (ještě ne rozpačitě sebe zahleděnou, z níž krása rychle prchá). Na to všechno hledím s intenzívním potěšením, a náhle neexistuje žádný pozorovatel, nýbrž pouze krása, která je láskou. Na okamžik tu nejsem, ani mé problémy a úzkosti, jenom nádhera. Raduji se z ní a v příštím okamžiku dokážu zapo­menout. – Popřípadě do toho vstoupí mysl, a hned vyvsta­ne problém. Přemítá, co viděla. Uvažuje, jak to bylo krásné, slibuje si, že si to musí dopřát ještě mnohokrát. Začíná srovnávat, soudit a uvažovat o zítřku. Přetrvání zážitku, který člověku přinesl několik vteřin štěstí, je dílem naší mysli.

Tak je tomu u sexuální žádosti a u všech ostatních. Žádost není nic špatného, reagovat je naprosto normální. (Když mě píchnete špendlíkem a já nejsem ochromený, samozřejmě reaguji.) Jenže mysl se věcí zabývá tak dlou­ho, až ten krásný zážitek změní v požitek. Přeje si zkuše­nost zopakovat, a čím víc něco opakuje, tím se stává mechaničtější. A čím víc o zkušenosti uvažuje, tím je požitek silnější. Mysl jej vytváří a udržuje skrze žádost a způsobuje i jeho trvání. Překrucuje přirozenou reakci vůči nějaké pěkné věci: mění ji ve vzpomínku a paměť, kterou živí dalším a dalším přemítáním.

Na určité rovině mysli má paměť svoje přirozené místo. V každodenním životě by bez ní nic nešlo, a je proto zapotřebí, aby byla zdatná a účinná. Existuje však rovina, kde paměť nemá co dělat. Mysl je svobodná, jenom když jí není ochromena.

Všimli jste si někdy, že když zareagujete zcela bez rezerv, zůstane ve vás jenom nepatrná vzpomínka? A naopak když neodpovíte plně, začnete zápasit, což charakterizuje požitek nebo bolest. Nastalý zmatek se vám zapíše do paměti, rozšiřující se stále novými záznamy tohoto druhu, které reagují zase na další podněty. A všecko, co paměť vytvoří, je vždycky staré, a proto nikdy svobodné.

Takzvaná svobo­da myšlení je holý nesmysl.

Myšlenka není nikdy nová, neboť je reakcí paměti, zku­šenosti a znalostí. To, na co jste se dívali s úžasným pocitem štěstí, myšlenka změní v něco starého. Požitek vzniká pokaždé z nějakého už uplynulého zážitku, nikdy z něčeho nového. V tom, co je nové, není čas.

Jestliže se tedy dokážete dívat, aniž by se vám do toho vždy připlížila poživačná touha (ať už vidíte pěkný obličej, nádherně zbarvené sárí, ušlechtilé zvíře, úžasnou vodní plochu lesknoucí se v slunci či cokoliv jiného, co vám dává pocit štěstí), a když si nebudete přát, abyste to měli zase, pak vaše obavy a utrpení zmizí a bude ve vás nesmírná radost.

Snaha, aby se nějaký krásný pocit opakoval a trval, se nutně mění v utrpení – pozorujte to na sobě. Utrpením je už sama tato snaha, protože podruhé to už nikdy není ono: usilujete o stejné estetické potěšení a stejné myšlenkové rozpoložení jako minule a jste rozčarováni a roztrpčeni, že napodruhé k nim už nedošlo.

Pozorovali jste někdy, co se s vámi děje, když je vám odmítnuto sebemenší potěšení? Když nedostanete, co chcete, jste zoufalí, závistiví, plní nenávisti. Všimli jste si, jaké prožíváte roztrpčení, když je vám odmítnuta například potěcha z pití, kouření nebo sexu? Je to určitý druh strachu, že? Bojíte se, že nedostanete, co chcete, anebo že něco ztratíte. Když něco otřese vaší vírou, které jste se po léta drželi, když o ni přijdete, nemáte snad strach, že jste se octli sami? Roky vám poskytovala útočiště a uspokojení a ve chvíli, kdy vám ji někdo vzal, se cítíte jako kůl v plotě. Zbyl vám strach – aspoň do chvíle, dokud si nenajdete jiné potěšení anebo novou víru.

Zdá se to tak prosté, a protože to opravdu prosté je, odmítáme tuto jednoduchost vidět – rádi věci komplikujeme. Ale když se od vás odvrátí manželka, nejste snad žárliví? Nemáte zlost? Nepociťujete nenávist k člověku, který se jí zalíbil? A co jiného to je nežli obava ze ztráty něčeho, co vám přinášelo vlastnické uspokojení, partner­ství a zajištění?

Pokud jste porozuměli, že honba za uspokojením nutně znamená i bolest, žijte tak, jestli chcete, jen proboha do toho nepadejte mechanicky. A budete-li s tím chtít skončit – a tedy i s utrpením -, bude nutné, abyste věnovali svou pozornost tomu, jak jsou vaše požitky utvářeny. Nejde o to, abyste je od sebe odřízli po způsobu mnichů a sanjásinů, kteří nepohlédnou na ženu, aby nezhřešili (a snižují tak živost svého porozumění světu), nýbrž o to, abyste viděli působení požitků a jejich dopad. Potom ve vás bude nekonečná radost ze života, která je cosi bezprostředního (dokud o ní nezačnete přemítat, protože pak se změní v požitek). Život v přítomnosti znamená vidět krásu daného oka­mžiku, aniž v něm hledáte uspokojení.

Zdroj: www.zivotvpritomnosti.cz

Staňte se partnery magazínu Kulatý svět, přidejte se k autorům. Kontaktujte naši redakci.