Je konec února roku 2020. Chřipková epidemie. Kdesi v Číně byl vypuštěn do světa jakýsi koronavirus a mediálními kanály se raketovou rychlostí rozšířil do celého světa. Televize, noviny a internet jej dopravily do všech domácností a lidi šílí. Vykoupili roušky a respirátory, drancují obchody, panikaří.
Nic z toho se mě příliš nedotýká, mám trochu jiné téma, z docela jiného soudku. Je totiž sobota 29. února a my jedeme do Holešova na oslavu Dne Boha Velese. Nakládáme do auta bateriovou reprobednu, další dva pasažéry a psa. Kočku necháváme doma u topení. V průběhu dne si pak na ní občas s jistou závistí vzpomenu, neboť poprchává či posněhává, to se nedá s jistotou určit, a fouká dost silný vítr.
V Holešově mají krásný zámek. Ten obcházíme a míříme do rozlehlého zámeckého parku. Míjíme Poseidonovu vodní nádrž ve tvaru trojzubce, kde zřejmě v minulosti probíhaly vodní radovánky místního panstva. Ty naše dnešní radovánky se konají trochu hlouběji v parku. Procházíme starým jablečným sadem, který je již ponechán sám sobě, a pokračujeme dále, až na místo našeho obřadu. Přivítaly nás vzrostlé stoleté stromy, jejichž druh nedokážu určit, protože nemají listí. Ale to nevadí. To, co z nich vyzařuje, je uklidňující a podporující. Pozorují nás s jistým očekáváním, neboť viděly ve svém životě již určitě mnohé, ale Den Boha Velese pod jejich korunami určitě hodně dlouho nikdo neslavil.
Ani my, kteří jsme se zde dnes sešli, jsme jej ještě nikdy neslavili. Je nás něco přes dvacet, a to je vzhledem k počasí a civilizací těžce zkoušené lidské imunitě docela slušné číslo. Jsme, podobně jako prostor kolem nás, také plni očekávání.
Co o Velesovi vlastně víme?
No, nic moc. Musela jsem trochu pátrat a dozvěděla jsem se, že Veles je rodový ochránce nás, západních Slovanů. Něco na tom asi bude, protože toto jméno mi bylo známo odjakživa, daleko dříve, než jsem se stala součástí slovanského sebeuvědomování během několika posledních let.
VELES. Při vyslovení tohoto jména se vždy uvnitř mě, v hloubi mé bytosti, něco pohne.
Někde v samotných kořenech…
Velesi, Velesi, ochránče kořenů, strážce brány Mezisvětí,
Velesi, Velesi, sláva ti, Velesi, chraň naše Rody, chraň naše děti.
V moudrosti předků je naše síla, kořeny Rodu až k věčnosti sahají.
Spojeni krví, co v žilách nám kolotá, spřádáme tkanivo věčného života.
Veles je ochránce Čertogu Vlka na Svarožím kruhu a jeho stromem je Topol. Veles je strážce brány Mezisvětí. Hlídá hranici mezi temnou a světlou částí Svarožího kruhu. V roce 2012 jsme tuto hranici překročili. Tehdy skončil Věk Lišky, který byl pod patronátem Mary a přišel Věk Vlka, jehož ochráncem je Veles. Započalo ráno Svaroga, čas vlády světlých sil. Tento Věk Vlka bude trvat něco přes dva tisíce let.
V průběhu letošního roku přináleží Velesovi období, které začíná 27.2. Dnem Boha Velese a končí 23.3 Dnem Bohyně Vesny. Přemýšlím, proč zrovna tohle období patří Velesovi, ale je to vcelku nabíledni. Jaro už je skoro za rohem a Matka Země je těhotná budoucí úrodou. Vše je ještě skryto pod povrchem, ale již je přítomno. Stromy nabírají mízu, první rostliny vykukují ze země, zvířata se chystají porodit mladé, začínají se bahnit ovečky. Právě tehdy se hospodáři připravují k jarním pracím, plánují a chystají vše potřebné pro úspěšný hospodářský rok. A tehdy se napojují na energie Velese se žádostí o ochranu a pomoc.
Veles je totiž ochráncem chovatelů zvířat a představitelem gazdovské moudrosti. Podporuje lásku k tvořivé práci a v lidech vzbuzuje zodpovědnost za jejich slova a činy.
Toliko informace ze slovanských zdrojů a jdeme slavit.
Celá oslava se ponese v duchu výše uvedeného.
Začínáme chorovody.
Proč? Protože je třeba vytvořit sjednocenou skupinu lidí. Obřad je totiž způsob, jak zapsat do jemnohmotného světa náš záměr. Čím větší a jednotnější je skupina, tím silnější je zápis, tím větší odezva z jemnohmotného světa, tím silnější je reakce.
Lidé se sjedou ze široka daleka, z různých prostředí, v různém naladění, v různých vibracích. Energie jsou zmatené a roztříštěné. Není lepší způsob na sjednocení lidí, než společný zpěv nebo tanec. Chorovody obsahují obojí. Bohužel, vzhledem k všeobecné neznalosti písní a nezvyku lidí používat za účelem získání hudby svůj vlastní hlas, používáme reprodukovanou hudbu. Ale věřím, že časem se dopracujeme i ke skutečným chorovodům, tedy že lidský zpívající chór se bude vodit v soustředných kruzích. Ale to nás čeká ještě hodně práce.
Takže pro začátek trochu rozptýlení a uvolnění, běhání, smích a hry. V dnešním chladném a fičákovitém dni se krásně zahřejeme a rozproudíme, odhodíme starosti a oddáváme se radostnému skotačení. Poté přecházíme k dalším, složitějším choreografiím, kterými probouzíme zemi a zvedáme její energii, vzdáváme hold vodě, materializujeme naše záměry, zdravíme slunce…
Pak se přesuneme k obětnímu ohni, který je společně s kamenem, jež symbolizuje kámen Alatyr, uzavřen v magickém kruhu. V něm je přítomen muž, který provádí obřad, jeho pomocník a pomocnice. Zazní slova prastarého Pravslaviení a pak je Velesovi obětován med a chléb. Chleba a medu následně pojí všichni účastníci jako obětiny požehnané Velesem.
Obřad končí a lidé se přesouvají blíže k ohni. Hřejivé teplo je balzámem na naše vyfoukané a vymrzlé tváře a ruce. Ohříváme si záda, povídáme si a zpíváme.
Sláva tobě, Velesi, probouzej zimní lesy,
zrnu v zemi sláva, slunce svit ti dává.
Vesna už se vrací, štěbetají ptáci
Sněhy, ledy tají, zemi zalévají.
V noci nemohu usnout. Jsem svěží a nasycena zvláštní energií. Procházím si události dnešního krásného a velmi příjemného dne. Prociťuji, zda dnes byla přítomna energie Velese a zjišťuji, že je to velmi zvláštní. Přítomna byla, ale tak nějak nenápadně, pod povrchem, všeprostupující, ale skrytá.
Jasně! Bylo to, jako kdyby nás odněkud pozoroval vlk. Obezřetný, ostražitý, neviděný, ale vyciťovaný. S tímto zábleskem poznání přichází souhlasná energetická vlna, pochopení a požehnání.
Bude to dobrý rok.
Sláva tobě, Velesi!
Prožila a zaznamenala Ilona Hlavničková
Staňte se partnery magazínu Kulatý svět, přidejte se k autorům. Kontaktujte naši redakci.
Buďte první, kdo přidá komentář