Škola života aneb život tě naučí

„Neuč se, život tě naučí.“
Patříte k těm, kteří tato slova říkají nebo poslouchají? Já patřila k těm druhým. A vždycky mě rozčílilo, když kolem mé lavice o přestávce prošel spolužák, zkušeně pronesl tuto moudrost a zavřel mi sešit. „Jak mě jako život naučí názvosloví kyselin, když to potřebuji teď, protože za pět minut píšeme písemku?!”, nechápala jsem a zase sešit otevřela. A říkala jsem si, že spolužák asi ví něco, co já nevím…

Co vás naučil život a co škola? Co je cílem učení? Proč a jak se mám učit?

Když si odpovíme na tyto otázky, můžeme najít odpovědi na to, jak učit a jak se učit. Jednotlivé odpovědi budou podobné, stejné nebo úplně jiné. Každý jsme jiný, jedinečný originál. V rozmanitosti života je jeho krása. Když se podíváme z nadhledu, z hlediska vyššího principu, zjistíme, že odpovědi směřují k jedinému. Všichni jsme jeden Celek. Nejvyšší cíl je pro všechny stejný.

Škola volá

Začíná škola. V dětství ve mně tato věta vyvolávala nepříjemné pocity. Neměla jsem září ráda. Teď ho miluji, hlavně babí léto je krásně barevné. Můj postoj ke škole se změnil až na vysoké. A vím, že nejsem sama, kdo to tak měl. Čím to je? Na vysoké škole jsem alespoň částečně měla pocit, že o svém vzdělávání rozhoduji sama. Nedávno jsem četla rozhovor s Jaroslavem Duškem, kde říká, že by zrušil povinnou školní docházku, protože mu vadí slovo povinná. Znamená to, že děti něco musí a nemají na vybranou. Naštěstí už je docela velký výběr typů škol, je umožněno domácí nebo komunitní vzdělávání. O tom, kde dítě zahájí svou školní docházku, rozhodují rodiče a v šesti letech věku dítěte mi to přijde rozumné. Kde a jakým způsobem dítě absolvuje druhý stupeň základní školy, by už mělo mít možnost a příležitost rozhodnout se samo. Stejně si myslím, že už na rozhodování o prvním stupni základní školy má dítě velký vliv. Za prvé svými vlohami a temperamentem a za druhé si dítě vybírá typ školy už před narozením, stejně, jako si vybírá své rodiče. Rodiče i škola nás významně ovlivňují a formují, a tak je na místě, že jejich výběr je zahrnut do našeho plánování před narozením tak, aby to nejlépe posloužilo vývoji duše.

Vraťme se teď k otázce, co vás naučila škola a co život. Zkuste se teď nad ní zamyslet a třeba si i zapsat, co vás napadlo.

Já začnu tím, co mě naučil život. Život je úžasná škola. Někdy drsná, ale prý docela prestižní. Všichni sem chceme, a když už pak tady jsme, zjistíme, že je to fakt síla a chceme zase zpátky. Pokud jsme se ještě nenaučili a nesplnili to, co jsme si naplánovali, není nám to většinou umožněno, a tak zůstáváme a učíme se. Život nás nejvíce učí pomocí protikladů. Nejdříve zažíváme, jaké to je, být tím, čím nejsme. Někdy to trvá spoustu životů a prožíváme to opravdu naplno a se vším všudy. Tak dlouho, dokud si neřekneme: „Tak dost. Tohle nejsem já.“ A vydáme se hledat, objevovat, kdo jsme a proč tu jsme. Někdy si pořádně nabijeme čumák, když už si myslíme, že všechno víme, nebo když se cpeme někam, kam ještě nepatříme. Ale konečný cíl je jistý, nemůžeme ho minout.

A pak je tady škola, do které chodíme proto, aby nás připravila na život. To je tedy pěkná hloupost. Jak mě může připravit na život, když už jsem naživu? Platí to jen v tom případě, když je třeba vtlouct nám do hlavy něco, co se hodí jen někomu. Tak třeba za socialismu jsme museli vědět, kdo je náš třídní nepřítel, a že Sovětský svaz je náš vzor a podle toho se chovat a hlavně nevyčnívat. Se Sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak. Prostě – hlavně moc nepřemýšlej, my ti řekneme, jak to je. Pak jsi náležitě připraven a můžeš vykročit do života. Tak tohle už snad máme za sebou. Poučili jsme se a zjistili, že už to nepotřebujeme. Ani v žádné jiné podobě.

Škola základ života je název známého českého filmu. Když v životě objevujeme, kdo jsme, mělo by to tak být i ve škole. Vzdělávání je dělání, které míří vzhůru, zušlechťuje nás, povznáší. Nejdříve se ve škole učíme číst, psát a počítat. Může nás to povznést? Určitě ano. Čtení a psaní je způsob komunikace, sdílení a my nutně potřebujeme sdílet s ostatními naše potřeby, pocity, vyjádřit se a tak jít k jádru, k podstatě. Písmena a čísla jsou symboly, které mají velkou moc. Pomocí slov mluvíme s ostatními i sami se sebou. Myšlenky a vyřčená slova jsou energie, která se nikde neztrácí, ovlivňuje nás, celý svět a celý vesmír. Malé děti, většinou tak mezi 4 – 6 lety mají velký zájem těmto symbolům rozumět a naučit se je přečíst a napsat. Také rády počítají a kreslí a tvoří nejrůznější obrazce. To je základ pro matematiku. Na matematice a geometrii jsou vystavěny celé vesmíry, a tedy i my. Marie Montessori říká, že každé dítě se rodí s matematickou myslí. Byla to moudrá žena.

A co psaní? Všichni se učíme stejné tvary písmen, ale velmi brzy máme každý jiný rukopis, který vyjadřuje naši osobnost. A z rukopisu je možné poznat osobnost člověka. Když písmo ještě více trénujeme a zušlechťujeme, je to krasopis, kaligrafie. Mám radost, že krásné psaní je teď opět v módě. Krasopis pozvedá duši a Ducha.

A o to tady jde.

Autor: Ing. Markéta Fischerová

Staňte se partnery magazínu Kulatý svět, přidejte se k autorům. Kontaktujte naši redakci.