Ve vesmíru vládne řád. Přiznávám, že toho o vesmíru moc nevím, a když poměřím své znalosti o vesmíru se svými neznalostmi, připadám si jako Neználek na Měsíci. Vesmír je mi dokonale zahalen tajemstvím. Jak si mám například představit, že je vesmír nekonečný? A jak si mám představit, že je vesmír zakřivený? Zato ale dobře vím, že ve vesmíru vládne řád. Neznám jeho podrobnosti a souvztažnosti, nevím, jak se projevuje v různých formách na všech místech ve vesmíru, ale jsem si docela jist jeho existencí. Tento vesmírný řád je nepředvídatelný, nepochopitelný, neovlivnitelný a neuplatitelný. A přece ho můžeme pozorovat, cítit, a když ho ignorujeme, narazíme.
Nechci se ale zaobírat otázkou astronomických pozorování, fyzikálních zákonitostí a kosmologických hypotéz, abych vyložil problematiku vesmírného řádu ve všech souvislostech. Namísto toho se spokojím s docela obyčejným pozorováním krátkozrakého oka a uvažováním selského rozumu. Přemýšlejte se mnou. Jak je to zařízeno, že oblaka plují nebem, nespadnou na zem, pozvolna se sunou, někdy se rozplynou a jindy z nich zaprší? Jak stromy a květiny na jaře vědí, že mají rozkvést, a na podzim že z nich má opadat listí? A jak ví list, že když padá ze stromu, má padat k zemi a ne k nebi?
Samozřejmě. Víme o vesmírném řádu hodně, že věci jsou k zemi přitahovány gravitační silou, že roční období a změna teplot vyvolává v rostlinách a stromech odpovídající reakce, že zvířata rovněž následují tento řád, že proudění vzdušných proudů vytváří a rozpouští oblačnost atd. Ale právě – zkusme se na všechny projevy vesmírného řádu dívat ne s racionálním rozvažováním, nýbrž s úctou, s úctyplným obdivem.
Nemusím vědět proč a jak věci jsou, abych se jim obdivoval. Nemusím vědět proč miluji, abych opravdu a z hloubi srce miloval. Láska může být úplná bez úplného porozumění.
O vesmírném řádu se můžeme přesvědčovat dnes a denně, protože všechno je mu podřízeno. Vesmírný řád je všude kolem nás. Kamkoliv se podíváme, spatříme ho tam: v šumějících větvích stromů, v křivolakém letu včely, v chůzi člověka, v skálopevnosti skály. Ten řád je všude kolem nás, já i ty jsme jeho částí, ať si to uvědomujeme nebo neuvědomujeme, ať se nám to líbí nebo nelíbí, ať s tím souhlasíme nebo nesouhlasíme. Jsme jeho částí nedílnou a nedělitelnou.
Nicméně jako lidé máme možnost do toho řádu zasahovat, můžeme praktikovat svůj lidský řád. Protože jsme si vědomi nutnosti řádu ve všech věcech, snažíme se jej adaptovat pro naše potřeby a podle našich představ. Je to logické, protože v našem lidském světě nelze čekat, až vesmír naleje polévku do talíře nebo postaví dům. A tak se člověk od úsvitu věků snažil vytvářet svůj vlastní řád na základě pochopení zákonitostí a principů existence, aby si umožnil přežít, aby si zajistil životní a existenční podmínky. Postupem staletí jsme svůj lidský řád zdokonalili natolik, že s jeho pomocí ovládáme takřka veškerou svou činnost. My rozhodujeme, kde postavíme město, silnici nebo továrnu, my rozhodujeme, kde vykácíme nebo zasadíme les. My rozhodujeme, kolik rudy a ropy vytěžíme, my rozhodujeme, kde uložíme jaderný odpad.
Sestavujeme si proto zákony místní, národní i mezinárodní, vynášíme nařízení, vyhlášky, příkazy a zákazy. Svět máme pod kontrolou, ovládáme jej prakticky celý, a i když je někdy příroda silnější a poničí dílo lidských rukou, přece jen člověk světu vládne, anebo se aspoň o to ze všech sil snaží. Jenomže když do Řádu vesmírného vstoupí řád lidský, dějí se někdy podivuhodné věci…
Když žijeme svůj život, můžeme někdy vlivem událostí mít pocit, že život postrádá smysl. Dějí se někdy kolem nás věci opravdu podivné, absurdní a nesmyslné. Jenže to je nemoudrý pohled. Je to omyl. Ve skutečnosti život každého z nás, každého živoucího tvora, stejně jako každé květiny a každého stromu, stejně jako každého brouka a pavouka a každého nosorožce, stejně jako každého kamene a každého zrnka písku, je vibrací vesmírného řádu. Těžko je říct proč a jak, zato je snadno tu pravdu připustit, prostě ji vzít na vědomí, protože jinak to být ani nemůže. To jen člověk nedokáže dohlédnout konce všech věcí a hlubin všech souvislostí.
Lidský řád je potřebný, nemohli bychom bez něj být. Pomáhá nám zvládnout problémy, pomáhá nám udržovat lidskou kulturu a civilizaci. Ale bohužel je náchylný k rozkladu. To když začne zapomínat na člověka samotného a stává se účelem sám sobě. Sami asi dobře víte, jaké je to přijít někam na úřad s nadějným očekáváním, že vaše věc bude obratem vyřízena, když to je taková drobnost, a tam narazíte na úředního šimla. Takový úředník dokáže člověku pěkně zatopit, když povýší svou povinnost dodržovat řád na kafkovský zámek.
Je skutečně nezbytně nutné mít na paměti, že lidský řád, jakkoliv stál tisíce let pracného vývoje a cizelování, a jakkoliv je pro nás nezbytně nutný, je v porovnání s řádem vesmírným jako karikatura. Velmi tragikomická karikatura, to v okamžicích, kdy se povýšeně domnívá, že řádu vesmírnému rozumí anebo že jej dokonce ovládá. Takové heslo „Poručíme větru dešti“ je toho dokladem. Lidský řád je náchylný k rozkladu, protože je snadno zneužitelný Neřádem.
A proto je skutečně moudré odlišovat vesmírný řád od řádu lidského, zejména tehdy, když mu vládne Neřád, a to nebývá zrovna zřídka. Když se Neřád dostane k vládě lidskému řádu, může způsobit i nevídané hrůzy. Ovšem nemusí se jednat pouze o extrémy; Neřád má vliv i v mnohem jemnějších formách a podobách. Stačí otevřít si denní tisk nebo poslechnout si zprávy, stačí se zamyslet nad událostmi našeho všedního světa, a okamžitě se nás zmocní pocit, že Neřád je přítomen.
Je to opravdu tak. Kolik nepřijatelného chování, kolik nevraživosti, závisti, nepřátelství, zlomyslnosti, pokryteckosti je ve světě kolem nás? Někdy aby člověk měl hroší kůži, aby Neřádu sám nepodlehl. Nicméně kdybychom se příliš zaobírali těmito myšlenkami, moc by nám to nepřineslo, spíš naopak!
Moudré je zaobírat se cítěním toho řádu vyššího. Ten vyšší řád, ať už mu chcete říkat Řád vesmírný, Tvůrčí energie, Bůh nebo jakkoliv jinak, je každopádně tím určujícím principem života, a i když Neřád má prostor pro své jednání, přece i on podléhá řádu vyššímu. Může to sice podle lidského měřítka trvat neúnosně dlouho, ale jak se říká, boží mlýny melou pomalu, ale jistě. Aspoň v to doufám.
Autor: Petr Samojský
Zdroj: www.samojsky.unitaria.cz
Staňte se partnery magazínu Kulatý svět, přidejte se k autorům. Kontaktujte naši redakci.
Buďte první, kdo přidá komentář