Okamžiky štěstí

Jak prchavá je iluze štěstí. Chtěli bychom ji zachytit, ale je to jako s myšlenkou, když ji vyslovíš, stane se z ní slovo. Možná je lepší jenom snění, jaké by to bylo kdyby…

A tak hledáme to svoje štěstí, někdy je skoro na dosah, ale zase se rozplynulo v běžných starostech a jako na potvoru to nikdy není takové, jaké jsme si to představovali. Někdy však člověk zjistí, že je šťastný jen tak. Někdo se na něj usměje, v lese zpívají ptáci, svítí sluníčko, udělá někomu radost, kvetou kytky, lítají motýli, svítí hvězdy. Je to jako se vším co je přirozené a pro nás tak samozřejmé. Někdy se honíme za tím, aby o nás všichni věděli, abychom měli všechno co ostatní, aby po nás něco zbylo. Občas se zamýšlím nad tím, kde všude vedou moje stopy. Každá stopa mi něco připomene a je jenom na mě, jestli to budu vnímat jako šťastné chvíle nebo ne. Možná mám to štěstí, že jsem spíš optimista a vidím to z té lepší stránky. Vím, že to v reálu třeba zas tak úžasné nebylo, ale i na tom se dá najít něco pozitivního.

Jednou jsme byli na horách, kde jsme spali v boudičce staré snad dvě stě let, bez elektriky, všude profukovalo a první dojem byl pro mě naprosto šílený. Věděla jsem, že to bude trochu jako za našich praprababiček, ale člověk má tu vysněnou představu útulného domečku. V tu chvíli mi však spadla čelist. Manžel, který občas trochu remcá, co jsem to zase vymyslela, prohlásil, že to zas tak hrozný není. Zatopil v kamnech, linoucí se teplo a praskání dřeva nás s chaloupkou sblížilo. Probudil se v nás dávný pud sebezáchovy. Ložničku, která neměla dveře, jsme zateplili dekou, aby nefoukalo, díry ucpali papírem a rázem to bylo veselejší. Každé ráno nás vzbudilo cinkání kraviček, které se pásly s telátky okolo. Pozorovali jsme je, jak mají všechno přesně dané. Každý den ve stejnou hodinu na stejném místě se napásly, telátka se napila a mamky stračeny je olízaly a vyčistily. Jakmile začala telátka zlobit, starší „tetička“ je srovnala do latě.  Učili nás, jak je všechno přirozené a jednoduché. Naše toulky po horách nám vyčistily hlavu, večer jsme si společně četli a byli jsme tak nějak blíž bohu. Vrátili jsme se o sto let nazpátek, kdy k životu stačilo tak málo. V tu chvíli jsme cítili, že štěstí si nosíme v sobě, jen o tom nevíme a honíme se za iluzí.

Autor: Jana Vavřínová, www.astrologie-poradenstvi.cz

Staňte se partnery magazínu Kulatý svět, přidejte se k autorům. Kontaktujte naši redakci.