Tuto větu jsem zaslechla v jednom filmu, a nejen že mě velmi zaujala, ale také vedla k mému hlubokému zamyšlení a pak přišel můj vnitřní souhlas. Ano, řekla jsem nahlas, ANO, souhlasím a zároveň děkuji!
Od mých dětských let jsem se snažila o takovou nějakou vnitřní soudržnost naší rodiny – já, máma, táta. Soudržnost z mého úhlu pojetí byla pro mě malá, chtěla jsem více.
Chtěla jsem, abychom společně jedli, o víkendech i snídali, když jsem se osamostatnila, tak jsem chystala různá rodinná setkání a návštěvy. Do určité doby se mi vše dařilo, pak jsem se začala zabývat studiem psychologie, duchovními naukami, vírou a najednou jsme se začali odcizovat. Mé nové názory nezapadaly do rodinného konceptu. Byla jsem příliš samostatná. Nepřivedla jsem do rodiny úspěšného podnikatele&milujícího manžela, budoucího otce mých dětí, neměla jsem postavení ve vysokých kruzích a moji rodiče se neměli čím pyšnit. Prostě jsem v jejich očích „nesplnila“ úkol úspěšné dcery.
Moje matka svým přátelům lhala o tom, že mám vztah, jen nežijeme společně či nejsme oddání a mnoho dalšího, ač to nebyla pravda, aby moji rodiče v očích svých známých tzv. „splnili“, aby se rodiče nemuseli zabývat otázkou, že snad ve výchově oni pochybili.
A tak společných akcí ubývalo. Víkendových pobytů na chatě, kterou postavil děda, vlastníma rukama, bylo méně a méně, i začaly některé mé věci na chatě překážet a bylo nutné si je odstěhovat do svého pražského bytu. Tenkrát jsem toto vše oplakala a velmi. Došlo i na odevzdání klíčů od rodinného sídla a spousta jiných těžkých okamžiků, ve kterých jsem stála jen já, sama za sebe a na druhé straně rodiče.
Proces trval mnoho let, nejtěžších bylo posledních pět let. Vše se ukončilo smrtí tatínka a prodejem chaty bez mého souhlasu. Vnímala jsem ten okamžik, jako by mi někdo vzal moji půdu. Na chatu jsem jezdila od svých dvou měsíců a bylo pro mě těžké se vyrovnat s okamžikem, že tam již nemohu jezdit. Ve chvíli, kdy jsem zvládla první krok, když jsem odevzdala klíče od chaty, jsem musela přinožit a zvládnout i krok další – prodej chaty. Smířit se s tím, že už se nikdy neprobudíte v posteli pod plechovou střechou, při praskání dřeva v kamnech, že si nevezmete košík a nepůjdete na houby, nebudete jen tak sedět a poslouchat les. Když tam nejezdíte, ale ten prostor ještě je rodinný, máte naději. Naději, že se situace může jednou změnit. Prodejem zmizela i ta naděje.
Najednou vás, jako rodinu, už nic nespojuje, jste bez závazků. Až po čase přijdete na to, že je to velmi, ale velmi osvobozující a posilující.
Sama jsem toto nechtěla, byla jsem okolnostmi a životem donucena k opuštění své rodiny. Tímto vším se ze mě stal velmi silný jedinec, který věří v sebe, pouze v sebe a v Boha, který je v každém z nás a snaží se žít život v pokoře a v souladu sám se sebou.
Děkuji tímto veškeré lidské drsnosti, i té rodinné, postavila jsem se plně na své nohy.
Ani nevím, zda mám vše popisovat, je to tak ojedinělé, že je to až neuvěřitelné. Ale stalo se a já – Děkuji!
Co bych chtěla tímto příspěvkem sdělit?
Lze v životě téměř vše.
Lze změnit osamělost na vítanou samotu!
Lze změnit lpění ve svobodu.
Lze se změnit z outsidera na královnu svého života.
Můj osobní blog se jmenuje Svítání. Dávám svojí prací lidem naději. Naději na lepší zítřek, naději na získání nového úhlu pohledu na svůj život, naději na nalezení sama sebe, naději na žití naplněného života. Naděje je v našich životech velmi důležitá,
Autor: Michaela Hančlová, https://seminarehanclova.blogspot.com
Staňte se partnery magazínu Kulatý svět, přidejte se k autorům. Kontaktujte naši redakci.
Buďte první, kdo přidá komentář