Existuje více než jedno vaše já? Jiná verze vašeho já může vypadat stejně. Ale stejné nebude. Vaše osudy mohou být zcela rozdílné. Jeden z vás může být potomek toho druhého. Vaše setkání by mohlo způsobit, že se oba vypaříte jako čistá energie. Můžeme prožívat vícenásobné souběžné životy, protože jak vědci zkoumají fyziku nejvzdálenějšího vesmíru, začínají věřit, že paralelní vesmíry existují. A že by mohly určovat osud lidstva.
Kosmolog Max Tegmark z M.I.T. věří, že tato jiná verze každého z vás, opravdu existuje. A věří, že tito kosmičtí dvojníci žijí za hranicí nám známého vesmíru. Ta nejlepší teorie, kterou máme o našem vesmíru, je ta, že je nejen velmi velký, ale ve skutečnosti nekonečný. Táhne se doslova do nekonečna, ve všech směrech. Podle Maxe to je záležitost statistiky. A v nekonečném vesmíru se ze zcela nepravděpodobného stává možné.
Vezměte si například tři kameny na pláži. Jsou poskládány do vzoru oranžový, bílý a černý. Rozhlédnete-li se okolo snadno najdete znovu se opakující vzor oranžový, bílý a černý. Ale pokud vyberete větší vzor, řekněme z deseti kamenů, bylo by daleko obtížnější hledat jeho kopii.
Stejně tak jsou naše těla obrovskými hromadami atomů. To, jak jsou tyto atomy uspořádány v prostoru určuje, kdo jsme a jací jsme. Čím větší je vzor, tím dále musíte dojít, než najdete jeho opakování. Když říkám, že všechny vzory atomů se opakují, opravdu tím myslím všechny. I vzor atomů mého těla, které tvoří mě, Maxe Tegmarka. Když půjdu dost daleko, najdu svou přesnou kopii. Bude nejen tak vypadat, ale bude mít i pocity jako já.
Max vypočítal, kolik světelných let by musel urazit, aby nalezl stejné uspořádání atomů, které tvoří jeho já. Je to ohromující počet světelných let. Došel jsem k číslu, kde je jednička a pak milion bilionů bilionů nul za ní. To je obrovské číslo. Ale ve srovnání s nekonečnem, což je skutečný rozměr vesmíru, je to vlastně za rohem.
Ale existuje zádrhel pro každého průzkumníka, který by se odvážil vydat na odvážnou cestu za svým kosmickým klonem. V roce 1920 astronom Edwin Hubble zpozoroval, že náš vesmír nezůstává jen tak v klidu. V každém směru, kde se podíval, galaxie od nás uháněly pryč. A čím dále se podíval, tím rychleji, jak se mu zdálo, se galaxie vzdalovaly. Hubble z toho odvodil, že to je možné jedině tehdy, kdyby se celý vesmír rozpínal.
Když si vybereme vzdálenou galaxii, nehybnou galaxii, tak ji můžeme zaslat zprávu, galaktický email rychlostí světla. A pokud počkáme dostatečně dlouho, email se tam nakonec dostane. Ale protože se vesmír rozpíná, vzdálená galaxie se pohybuje od nás pryč. Čím dále od nás se galaxie dostane, tím rychleji se prostor mezi námi a ní rozpíná. A v určitém okamžiku je rozpínání rychlejší, než je rychlost světla. A to znamená, že nikdy nedosáhneme ani neuvidíme nic, co se nachází za tímto horizontem. Pro nás je špatnou zprávou, že tento kosmický obzor nám nedovolí navštívit naší vlastní kopii. Což by bylo zábavné.
Autor: Ashgard
Zdroj: www.nevsedni-svet.cz
Staňte se partnery magazínu Kulatý svět, přidejte se k autorům. Kontaktujte naši redakci.
Buďte první, kdo přidá komentář