Autogenní trénink

Mezi nejužívanější relaxační metodu v oblasti psychoterapie patří již řadu let tzv. Schultzův autogenní trénink. Slouží k nácviku relaxace, která může být důležitým základem pro další terapeutické metody. Autogenní trénink vychází ze znalostí o vzájemném propojení psychického tlaku, nervové soustavy a svalového napětí. Cílem metody je využití cílené relaxace svalů, která při správném postupu vede k dokonalému uvolnění mysli.

Schultzův autogenní trénink – vznik metody

Relaxační techniku, kterou dnes známe pod označení Schultzův autogenní trénink, vymyslel německý profesor Johannes Heinrich Schultz (1884–1970). Ten se do hloubky zabýval psychoterapií a také studiem nervové soustavy. Během své kariéry vystřídal řadu významných univerzit a pracovišť, ve 20. letech minulého století se stal psychiatrem v Berlíně.

Ačkoliv Schultz vymyslel hned několik psychoterapeutických metod, neznámější a dodnes nejužívanější se stal tzv. autogenní trénink. Odborné veřejnosti tuto metodu poprvé komplexně představil ve své studii Das Autogene Training v roce 1932. Schultz zde vychází ze svého mnohaletého zabývání se hypnózou. Zjistil, že se stav pacientů, na kterých byla uplatňovaná tzv. čistá hypnóza (uvedení do hypnózy a probuzení po nějaké době bez vnějšího ovlivňování) výrazně zlepšil. Na základě toho vypozoroval vliv uvolnění na lidský organismus.

Ačkoliv je v současné době tato metoda často inovovaná a upravená konkrétním potřebám terapeutů, princip zůstává stejný. Schultzův autogenní trénink patří mezi funkční metody, vedoucí k relaxaci a celkovému zklidnění duše i těla.

Shultzův autogenní trénink a jeho princip

Schultzův autogenní trénink pracuje s lidskou představivostí, pomocí které vyvolává různé tělesné stavy. Navozené tělesné stavy pak umožňují relaxaci nejen samotného těla, ale také mysli. Relaxující osoba musí autogenní trénink vykonávat při maximálním klidu a uvolnění, dochází přitom k omezení podnětů zvenčí, a naopak k prohloubení duševního klidu. Takový stav pak umožňuje autosugestivní ovlivňování. Tyto relaxační techniky jsou jasným důkazem toho, že pouhou myšlenkou dokážeme řídit nejen naše pocity, ale také tělesné stavy.

Hypnóza versus autogenní trénink

Hypnóza má s autogenním tréninkem mnoho společného, obzvláště výše uvedená čistá hypnóza, tj. pouhé uvedení do stavu hypnózy a následné probuzení bez dalších manipulací. Hypnóza vyžaduje kooperaci zkušeného terapeuta, který dokáže pacienta do stavu hypnózy uvést a následně jej z něj probudit.

Oproti tomu je Schultzův autogenní trénink určen pro ty, kteří se chtějí do stavu klidu a pohody dostávat sami, bez nutnosti využití dalších „účinkujících“. Ačkoliv se zpočátku doporučuje provádění autogenního tréninku pod dozorem, je to především z důvodu výuky metody a upozornění na případné chyby. Autogenní trénink však může cvičit každý při zajištění adekvátního prostředí a prožívat tak výpravy do vlastního nitra, odpočinout si a koncentrovat se.

Relaxační techniky a prostředí

Základem účinného provedení autogenního tréninku je zajištění ideálního prostředí, stejně tak i naprosté uvolnění těla. Proto se doporučuje vyhradit si pro provádění relaxační techniky takové místo, ve kterém se bude pacient jednak cítit dobře, jednak nebude moci být nikým rušen. Vyrušení během autogenního tréninku vede k neúčinnosti metody. Pacient se položí na pohovku nebo postel, musí se cítit pohodlně. Pokud o to stojí, může si podložit hlavu nebo si jiným způsobem vytvořit příjemné prostředí.

Je však také důležité docílit vnitřního klidu a vyrovnanosti. Člověk se musí v první řadě zrelaxovat, uklidnit a uvolnit, až poté se může pustit do provádění Schultzova autogenního tréninku. V opačném případě bude cvičení neúčinné. Pokud se pacient nedokáže soustředit a uvolnit své tělo, musí nejprve natrénovat toto, a to pomocí jiných terapeutických metod. Kromě uvolnění je pak důležitá schopnost koncentrace, soustředění se na jednu myšlenku, kterou si pacient dokáže udržet.

Schultzův autogenní trénink – formule

Důležitou součásti autogenního tréninku jsou formule – krátké věty, které si při vykonávání jednotlivých cviků pacient neustále opakuje. Pomocí těchto formulí se snaží dosáhnout kýženého pocitu, působí tak přímo na mozek a ovlivňují činnost svalů. Formule mohou být různé a mohou být také modifikovány. Uveďme několik příkladů:

• pravá ruka je těžká
• levá ruka je teplá
• dýchám klidně
• mám klidný a pravidelný puls

Schultzův autogenní trénink – cvičení

Autogenní trénink se skládá z řady samostatných cviků, které se vždy po dobu několika týdnů trénují. Cviky jsou seřazeny od nejjednoduššího po nejtěžší. Postupně se tak pacient naučí dokonale pracovat s autosugestivní metodou ovlivňování tělesných funkcí. Představujeme vám několik základních cviků. Je třeba upozornit, že můžete narazit na různě koncipované autogenní tréninky, které bývají upravovány podle potřeb konkrétních pacientů a jsou vytvářeny s ohledem na funkčnost a konkrétní zkušenosti. Chcete-li vyzkoušet metodu v původním návrhu dle Schultze, přečtěte si zmíněnou studii z 30. let minulého století.

Tíha rukou

Základní, nejjednodušší cvik autogenního tréninku spočívá v navozování pocitu tíhy ruky, eventuálně obou rukou či celého těla. Provádí se opakováním formulky „pravá/levá ruka je těžká“. Formule je neustále opakována, během 14 dní by mělo dojít k naučení se ovládat pocit tíhy rukou. Tento cvik vede k pocitu uvolnění, který se dostaví po vyvolaném pocitu tíhy.

Teplé ruce

Cílem dalšího cvičení je vyvolání pocitu tepla pravé či levé ruky. Cvik se provádí velmi podobně jako ten přechozí. Součástí relaxační techniky je vnitřní představa o teple, které proudí tělem, čímž dojde k rozšiřováním cév a k relaxaci. Cviky by měly trvat cca 5 minut a vykonávat se musí pravidelně 3 krát denně dva týdny, poté se může přistoupit k dalšímu cviku.

Vnímání klidného dechu

Třetí cvik autogenního tréninku spočívá v pozorování svého klidného dechu. Tento cvik patří k těm náročnějším, a to z důvodu, že po dobu vnímání svého dechu nesmíme s rychlostí a hloubkou dechu nijak manipulovat. Pacient se jen musí dokonale soustředit na svůj klidný dech. Podle Schultze vede soustředění se na svůj klidný dech k celkovému zklidnění duše i těla.

Vnímání tepu

Tento cvik je variací cviku předchozího. Zde máme za úkol opět jen vnímat, nyní však nikoliv dech, nýbrž tep. Cílem je naučit se vnímat sílu a pravidelnost svého srdečního tepu v klidu. Běžně svůj tep vnímáme jen při rozčílení či fyzickém výkonu, zkrátka při zvýšené tepové frekvenci. Pomocí tohoto cvičení dokážeme své srdce vnímat i ve stavu maximálního klidu.

Teplo v břišní dutině a studené čelo

Poslední dva cviky pracují opět s tělesným teplem. Vyvolání pocitů v břichu, stejně jako pocit studeného čela, je náročnější než druhý cvik vyvolání pocitu tepla v ruce, proto se řadí až na samotný závěr.

Relaxační techniky Schultzova autogenního tréninku provádějte třikrát denně

Každý dílčí cvik v Schulzově autogenním tréninku by se měl trénovat po dobu 2 týdnů, třikrát denně po 5 minutách. Celý trénink tak trvá 3 měsíce. Po této době budou pacienti připraveni rychle a obratně pracovat s podněty, jednotlivé pocity budou schopni vyvolat snadno a rychle a díky tomu se rychle uvolní a odpočinou si. Schultzův autogenní trénink patří mezi účinné relaxační techniky, pomocí kterých můžeme v relativně krátké době pracovat se svými myšlenkami a pomocí nich ovládat své tělesné stavy.

Zdroj: www.spektrumzdravi.cz

Staňte se partnery magazínu Kulatý svět, přidejte se k autorům. Kontaktujte naši redakci.