Na počátku založení oblíbené i nenáviděné „rodiny plastů“ byl celuloid. Ponoříme-li se i jen trochu hlouběji do studia historie vzniku a používání konstrukčních, stavebních a jiných materiálů, dříve či později narazíme na dnes již méně známá slova: celuloid, bakelit, buna, ebonit, galalit, trofinul, vulkánfibr… Za každým tím tajuplným výrazem se skrývá dobový konstrukční materiál, to, co se dnes nazývá umělá hmota. Každá z nich však má svou vlastní zajímavou historii.
Psal se rok 1862. V Londýně byla již podruhé pod mottem „žádný národ nepřinesl lidstvu tolik užitečného jako Britové“ pořádána od května do října světová výstava International Exhibiton of 1862 za účasti více než 26 tisíc vystavovatelů ze 35 zemí. Mezi vystavenými exponáty tam odbornou i laickou veřejnost zaujala nová hmota, „látka tvrdá jako rohovina, ale ohebná jako kůže, která mohla být odlévána nebo lisována, barvena a řezána…“. Její vynálezce, anglický chemik a metalurg Alexander Parkes (1813-1890), za ni (tehdy pod názvem Parkesin) na výstavě obdržel bronzovou medaili (oceněn byl rovněž Bessemerův konvertový proces zkujňování surového železa a Babbageův „calculting machine“-počítací stroj). Sám Parkes ani v nejmenším netušil, že svým parkesinem založil „rodinu“ nespočetných nových hmot netušených vlastností, hmot oblíbených konstruktéry a nenáviděných ekology. Dnes této „rodině“ dobra a zla říkáme plasty.
Poprvé Parkes připravil celuloid již v roce 1856 v Birgminghamu jako tuhý zbytek po odpaření rozpouštědla z fotografického kolodia; produkt sám popsal jako „tvrdou, elastickou a vodě odolnou látku“. Téhož roku si jej nechal patentovat jako vodě odolný materiál pro tkané textilie, ale pro svůj objev nenašel komerčně úspěšné využití. Povzbuzen úspěchem na londýnské výstavě založil v roce 1866 společnost na výrobu a prodej parkesinu Parkes Xylonite Company. V průmyslovém měřítku rozpouštěl vlákna celulózy v kyselině dusičné, přidal kafr a roztok při zvýšené teplotě a tlaku odpařoval, teprve poté se přidávala barviva a vznikla pevná hmota, tvárná za tepla-a první plast byl na světě. Dnes typický celuloid-komerční název „Celluloid“ vznikl až v roce 1870 jako obchodní známka společnosti Celluloid Manufacturing Company-obsahuje přibližně 70-80 dílů nitrocelulózy (s obsahem 11 % dusíku), 30 dílů kafru, 0 až 14 dílů barviva, 1 až 5 dílů etanolu a malé množství různých stabilizátorů a přísad, aby byl celuloid trvanlivější a méně hořlavý. Firma však neuspěla a po dvou letech zanikla. Parkes přivedl na svět ještě další plasty, ale kromě celuloidu neměly velký komerční úspěch. V roce 1886 přišel na to, že gumu lze také vulkanizovat ponořením do roztoku dichloridu disírového. Vznikla tak vhodná surovina pro výrobu nafukovacích balonů, dudlíků apod.
V 60. letech 19. století experimentoval s nitrocelulózou také Američan John Wesley Hyatt. Vzhledem k nedostatku slonoviny navrhl jeden americký výrobce kulečníkových koulí odměnu deset tisíc dolarů, kdo navrhne rovnocennou náhradu za tuto drahou i nedostatkovou surovinu. Podařilo se to po několikaletém experimentování právě Johnu Hyattovi a jeho bratru Isaiahovi, kteří si v roce 1870 nechali patentovat materiál podobající se slonovině. Základem byla rovněž nitrocelulóza s přídavkem kafru, na rozdíl od svých konkurentů však zjistili jeho přesné množství na plastifikaci nitrocelulózy. Jako prvý prakticky použitelný termoplast našel celuloid v 19. a v první polovině 20. století široké využití. Kromě slonoviny nahradil také želvovinu a začaly se z něj vyrábět pro většinu lidí dosud málo dostupné ozdobné předměty i nezbytné věci denní potřeby. Hřebínky, hřebeny, obroučky brýlí, rukojeti nožů, vložky do límečků, pravítka, psací pera, ping-pongové míčky a spousta a spousta dalšího sortimentu.
Ale především: Parkes i bratři Hyattové nemohli předvídat, že jejich vynález kromě jiného změní i historii umění. Koncem 80. let 19. století se začaly různé druhy celuloidu používat na výrobu nosičů fotografických filmů. Byli to nakonec Hannibal Goodwin (1887) a Eastman Company (1888), kdo získali patent na film z celuloidu. Drahé fotografické desky odešly do zapomnění a úžasný celuloid, byť nebezpečný, ovládnul scénu. Ateliéry i kina. Filmový průmysl byl na jedné straně jeho největším odběratelem, na druhé straně však filmoví promítači a archiváři jeho největšími nepříteli. Proč? Kromě mnoha vynikajících vlastností (pružnost, průhlednost, možnost nanášení fotografické vrstvy, dobré izolační schopnosti a rozpustnost v organických ředidlech atd.) má jednu velkou nevýhodu, která způsobovala mnohé katastrofy a nenahraditelné (i kulturní) ztráty: celuloid totiž výborně hoří, a to i bez přístupu vzduchu. I když je plamen hořícího celuloidu sfouknut, jeho hoření (či lépe rozklad) pokračuje dál, a to za vývoje velkého množství čpavého a ostře dráždivého bílého dýmu. Svojí vůní po kafru je celuloid s ostatními umělými hmotami nezaměnitelný.
Autor: Ing. PaedDr. Bohumil Tesařík, CSc.
Staňte se partnery magazínu Kulatý svět, přidejte se k autorům. Kontaktujte naši redakci.
Buďte první, kdo přidá komentář