Rok 2009 byl rokem pandemie. Od jara do zimy zdobily přední strany novin vykřičníky a provolání o hromadném vymření lidstva. WHO postupně zvedalo stav ohrožení. Prasečí chřipka se stala tématem všech a všude. Probírala se u snídaně, ve frontě na oběd, internet se plnil diskusemi, které nikam nevedly, jak to tak bývá. Všichni před sebou měli vidinu smrtelných křečí a truchlících pozůstalých.
Byli jsme obklopeni hrozbou globálních rozměrů. Den co den se zjevovala nová čísla – ve Španělsku 128 nakažených, Austrálie hlásí 328 nakažených, Německo hospitalizovalo první případy podezřelé z nákazy Prasečí chřipkou. Bylo to všude. Na kýchajícího člověka se hledělo jako na masového vraha. Kašel se zařezával do sluchovodů jako zvuk umíráčku.
Máme vakcíny
Jakmile bylo lidstvo dostatečně hysterické a ochotné přijmout diktát, přišel farmaceut s andělským oznámením – máme vakcíny, nikdo neumře, nakupujte, je to za pakatel. A státy nakupovaly. Sáhly do finančních rezerv, utrhly si od huby, odkrojily z naplánovaných dálnic pár metrů a investovaly je do zdraví obyvatel.
Ale stala se zvláštní a nikým nepředpokládaná věc. Lidé o vakcíny nestáli. Nechtěli se nechat očkovat. Nevěřili. Nevěřili tisku, vládě, nevěřili WHO, nevěřili kapacitám, které horovaly za farmaceutickou agendu. A i přes předkládaná fakta a prognózy, které byly hrozivé, nakoupené vakcíny ležely ve skladech a docházela jim doba trvanlivosti. Pamatujete si ještě, jak se s velkou slávou nechal před kamerami předních amerických televizí očkovat proti Prasečí chřipce Barack Obama? PR, které zasáhlo ty nejvyšší kruhy.
Výsledek?
Farmaceut si přišel na krásných 7 000 000 000 dolarů. V právě propukající finanční krizi krásný zdroj pro vyplácení prémií pro vrcholné posty manažerů. PR oddělení jistě bouchlo několik lahví šampusu. Akce se zdařila. Lidstvo se oblblo a nebylo to nijak výrazně těžké. Příště můžeme přijít s něčím obdobným. Ebola? Proč ne? Třeba ebola. Tajemně a hrozivě znějící nemoc.
Na Prasečí chřipku zemřelo, údajně, několik tisíc lidí. Ročně na obyčejnou chřipku, takovou tu, kterou se někteří s úspěchem rozhodnou přechodit, protože je to jen lapálie, žádná nemoc, zemře mnohonásobně více obětí. Silniční provoz zabije ročně mnohonásobně víc lidí. Sebevraždy jsou každoročně četnější, nežli tehdejší úmrtnost na Prasečí chřipku. Přesto nikdo nemluví s vykřičníky o sebevražedné epidemii. Nikdo nekřičí o tom, že by chtěl zakázat dopravu.
Prasečí chřipka morálky
Farmaceutický průmysl se Prasečí chřipkou dokonale odkopal. Jeho cílem je skutečně jediné. Výdělek. Profit. Plusová čísla v příjmech. Nejde primárně o zdraví obyvatel, ale o zdraví ekonomiky farmaceuta. Očekávat, že v jeho vedení i výrobě sedí lidé, kterým je Hippokratés skutečnou kapacitou, na jehož zásadách stojí celý jejich svět, je úsměvné. Protože tito lidé se řídí jednoduchou zvráceností „neviditelné ruky trhu“.
Ano, můžeme tvrdit, že Prasečí chřipka byla na vzestupu, že údaje skutečně hrozily globální katastrofou a farmaceut společně s WHO prostě reagoval správně. To ovšem ztrácí svou důvěryhodnost při pohledu na válku o patenty na léčiva.
Genocida?
Tisíce lidí v chudých zemích umírají na nemoci, které jsou běžně léčitelné. Důvod je jediný. Nedostanou se k lékům, protože si je farmaceutický průmysl podchytil patentem, tudíž je nemohou převzít další výrobci léčiv. Patenty neúměrně zvyšují ceny za léky. A to až o 70 %. Jistě, farmaceutický průmysl potřebuje peníze na financování výzkumu dalších léčiv. Z tohoto hlediska by se mohly zdát předražené léky v pořádku. Ovšem farmaceutický výzkum je placen prakticky jen ze státní kasy. Farmaceutický průmysl dává na vývoj pouze 15 % svých prostředků, což lze jednoduše zjistit z výročních zpráv různých farmaceutů.
Základním argumentem pro změnu v systému farmaceutických patentů je tento: zdraví člověka nemá být byznys, protože je-li to byznys, nejedná se o léčení, ale zhoubné kurýrování symptomů. Systém povinného zdravotního pojištění v dostatečné míře nalévá peníze farmaceutovi, případné nedostatky by hradil stát ze státního rozpočtu.
Soutěž a konkurence
Vadou na kráse je v tomto případě soutěž a konkurence. Farmaceutický průmysl se postavil na roveň bankovním spekulantům, realitním šmelinářům, postavil se na roveň exekutorovi. Začal na svém byznysu nechutně vydělávat. Pokud by farmaceutovi byla vzata možnost soupeřit s ostatními farmaceuty, kdyby byl donucen se spojit a vytvářet nová léčiva s ostatními farmaceuty společně, nový výzkum, zajištěn spoluprací, nikoliv soupeřením, by jej dovedl k mnohem většímu počtu skutečně účinných léků, a tedy i k mnohem většímu množství vyléčených nemocí. Bohužel tomu tak není. Peníze vládnou, a tedy i léčí, toho, koho nezabíjí, ovšem. Nebo kdo na to má.
V parlamentu se krutě zavádějí poplatky u lékaře, aby se mohly zase populisticky zrušit, ale o tom, že by člověk mohl v lékárně místo pětistovky zaplatit stovky dvě, kdyby se přišláplo kuří oko lékařským patentům, o tom se mlčí. Aneb nadává se, že kape střechou, ale že se vinou špatné kanalizace nebezpečně podmáčí celý dům, o tom se nemluví. To se radši nechce ani vědět.
Má být léčení jakousi soutěží? Podnikáním? Nemá být léčení údělem? Službou lidstvu? Nesobeckou a láskyplnou? Prostor pro spolupráci je. Už nemusí kurýr týden běžet z Bruselu do Prahy, aby vyřídil, že funguje ta metoda, ne tamta. K úzké spolupráci stačí internet, se všemi jeho vymoženostmi, online konferencemi, maily, s přeposíláním objevů, se sdílením.
Zastavovat vývoj? Proč?
Technika sama nás staví před dvě cesty. Buďto budeme nadále lpět na metodách, které fungovaly před technickou revolucí a jako luddité slepě ničit možnost efektivity, a tedy evoluci samotnou, nebo se naopak vrhneme na cestu novou, neprozkoumanou, na které je technologický vývoj něčím víc, než jen byrokratickou překážkou. Vždyť máme jedinečnou možnost sdílet, proč se tedy zamykáme do hloupých dogmat patentů a konkurenčního prostředí, které z člověka a jeho zdraví dělá jen rukojmí. Neschopné a neustále nemocné.
Léčit, ne vydělávat
Ti skutečně nezištní mezi lékaři. Ti, kteří Hippokrata neberou jako byrokratickou překážku z mýtů a bájí, ale jako morální posvěcení svého údělu, proti snahám farmaceutů bojují. Staví se na odpor proti prosazování patentů. Cítí a ví, že jejich úkolem je léčit, nikoliv vydělávat. Že život člověka je přeci nadřazen penězům. Což vychází zcela z logiky věci. Peníze mají sloužit, nikoliv vládnout. A sloužit mají lidem na celé planetě, nejen několika vyvoleným ze Západu. Je hrozivé, že si někdo, kdokoliv, může myslet něco jiného. Že systém vytvořený k tomu, aby usnadnil lidem činnost a život, si člověka zotročil. Že zničil jeho morálku, jeho sdílení života s ostatními lidmi.
Farmaceutický průmysl postavený na ekonomice je jednou z příčin neustálé nerovnosti ve světě. Dělí svět a lidi na něm do několika úrovní. Západ je jakousi nebeskou bránou, kde je o člověka postaráno. Na Západě je přirozené očekávat péči. Snahu o záchranu člověka. Na Východě je pak člověk degradován na zvíře, o které není potřeba se postarat. Nechť tam umírají na běžně léčitelné nemoci. Nenarodili se na té správné straně Zeměkoule. Je to jejich osud.
USA, EU, Japonsko a další z „vyspělých“ států tlačí na Indii, aby zpřísnila svou patentovou politiku. A tím upřela léky vlastním obyvatelům. Přičemž každý, kdo chce, vidí, jakou patentovou politiku zvolili západní farmaceuti. Neustálé oživování patentů a jejich prodlužování do nekonečna. Pro ten zisk. Proč ne. Zabíjet lidi ve třetím světě? Proč ne. Pro ten zisk. Proč ne. Přičemž díky indické patentové politice mohou Lékaři bez hranic nakupovat levnější léčiva a těmi léčit lidi ve Třetím světě. Ve světě, který Západ jen využívá k vytěžování přírodních zdrojů a jako cvičiště svých válečných a vpravdě šílených strategií. Odbytiště pro nadprodukci zbraní?
Je to normální?
V ekonomickém oddělení farmaceuta je to to nejlepší řešení. Nejen normální. Vedlejším příznakem vydělávajícího farmaceuta je neefektivita. Představme si takové „léčení“ rakoviny v současnosti. Tón většinou udává chemoterapie. Tedy balík nejrůznějších utrejchů, které léčením člověka zabíjejí snad účinněji, nežli rakovina samotná. A to je sakra byznys. Nekonečné množství obětí rakoviny denně krmených drahými léčivy. A z každé polknuté pilulky jde farmaceutovi do kapsy % za patent, za výrobu, za dodání, za vyprodukování, za existenci. Kdyby byl vyprodukován lék proti rakovině jeden, jako penicilin, farmaceut přijde o nesmírné výdělky.
Mastičky na vrásky
A můžeme si být jisti, že to tak není? Že farmaceutický průmysl řeší radši vývoj mastiček na vyhlazení vrásek, nežli na vyléčení rakoviny? A nesmrdí takové tvrzení paranoiou? Ne nutně. Vzpomeňte si na propukající „pandemii“ eboly v roce 2014. Podobný případ jako s Prasečí chřipkou. Stejný začátek. Plná média vykřičníků. Počty mrtvých. Popis nákazy, průběhu onemocnění. A hlavně smrt. Smrt. Ten bubák.
Jakmile byla veřejnost dostatečně hysterická a ochotná přijmout jakékoliv řešení, přišel farmaceut s lakonickým prohlášením – do léta dalšího roku vakcínu vymyslíme a nabídneme trhu.
Je nanejvýš znepokojující, že farmaceut neřešil vakcínu proti ebole v okamžiku, kdy měl možnost. Tedy v okamžiku, kdy to bylo technologicky možné. Vývoj vakcíny zahájil až v okamžiku, kdy svět vypadal, že se nechá preventivně proočkovat celý. Tedy v okamžiku, kdy na tom farmaceut vydělá buďto pořádný balík peněz, nebo alespoň reputaci, kterou žádná jiná reklamní akce nezastane. Jeho chování bylo i v tomto případě dokonale zištné.
Je možné, že na stejné pozici je i rakovina nebo virus HIV. Výdělek určující politiku vývoje. Jeho směr. Nejde přeci o zdraví, ale o prachy.
Sny o zdravé společnosti
Zkusme se na chvíli zasnít a představit si, co by se dělo, kdyby farmaceutický průmysl nestavěl pouze na ekonomických výnosech, ale na skutečných hodnotách. Tedy na počtu vyléčených lidí, a to nezávisle na tom, kterou z částí Země se rozhodli poctít svou existencí.
Přičemž je nutno poznamenat, že takové představy nejsou vůbec nereálné. S ohledem na skutečnost, že v zájmu všech států, a tedy celého světa, je, aby lidé byli zdraví. Ne aby pár lidí bylo bohatých.
Pokud by se odbourala zbytečnost vydělávat, farmaceutický průmysl by se nutně spojil. Začal by úzce spolupracovat. Protože jeho cílem by nyní bylo skutečně léčit. Desítky a stovky soupeřících vědeckých laboratoří, kde se v potu tváře vyvíjejí nová léčiva, by si začaly předávat poznatky dlouho před tím, než by došlo k masové výrobě léčiv a předložení konečnému „zákazníkovi“. Předávaly by se zkušenosti, vědci by se spolupodíleli na různých projektech. Jeden druhému by pomáhali s vývojem. Začali by sdílet, přestali by konkurovat. Protože konkurence by přestala být přínosná. Cílem by přeci bylo léčit, ne vydělat. Cílem je sdílení zkušeností, a tedy natažená ruka vstříc evoluci.
Jaké by byly důsledky?
1) Konec paralelně probíhajících výzkumů. V současné době může mít jedna vědecká skupina díl z mozaiky k vyléčení rakoviny, druhá skupina další. Ale kvůli konkurenci, kvůli touze po patentu a tučném výdělku, nejsou schopni spolupracovat, předat si zjištěné skutečnosti. Teoreticky by došlo k převratnému vývoji léku, skutečně účinného léku, ale vinou toho, že farmaceutický průmysl je postaven na výdělku, a na konkurenci a utajování výsledků výzkumu, nedojde. Lidé nechť umírají. Jde přeci o zisk, ne o ně. Jde o patent, ne o životy lidí.
2) Veškeré patenty by padly. Proč si chránit něco z čeho nemohu mít osobní prospěch, z čeho může být jediný prospěch, a to ten veřejný. Je to zcela logická úvaha. Farmaceutický průmysl přeci nemá v popisu práce produkovat čokolády, ale léky, které mají chránit, zkvalitňovat a prodlužovat život člověka. Čokoládovny nechť si konkurují. Nechť si patentují nové příchutě. Farmaceut na to právo nemá. Protože pak dochází ke komercializaci zdraví a tedy i života lidí.
3) Nedocházelo by k falešným poplachům s Prasečími chřipkami. Obama by namísto očkování zapózoval před kamerami s čokoládou hedvábně sametové chuti, aby bylo uspokojeno jeho ego a poptávky marketingu.
4) Lidé by opět získali důvěru ve farmaceutický průmysl, protože ten by neměl potřebu si ze zdraví lidí udělat zlatou žílu, určenou ke stotisícovým prémiím ve vedoucích postech a k nesmyslnému marketingu, který končí u Prasečích chřipek a podobných metod politiky byznysu.
5) Léky by neuvěřitelně zlevnily. Protože 70 % ceny léku je platba za patent. Nikoliv za lék samotný. Léky by byly tak drahé, jak drahé by bylo je vyprodukovat. Cílem by přeci nebylo vydělat, ale vyléčit.
6) Rychleji a efektivněji se rozvíjející technologie vývoje a produkce léčiv. Opět, cílem by přeci bylo léčit, ne vydělávat a konkurovat si.
7) Konec lobbování farmaceutů v nemocnicích, u jednotlivých lékařů až ve vládě. Nemělo by přeci smysl prosazovat lék určitého farmaceuta. Léčilo by se, nevydělávalo. Lobbování by tedy ztratilo u farmaceuta smysl. Proč lobbovat, zdravý chce být přeci každý. Prostě by se na nemoc aplikoval ten jediný a tedy nejlepší lék vyvinutý společnými silami všech farmaceutů. Společný úděl nezávislý na výdělku.
Lékaři bez PR
Jak je patrné, tak farmaceutický průmysl bez ekonomického a marketingového oddělení by byl skutečným lékařem a hubitelem nemocí.
Zopakujeme to ještě jednou a naposledy: farmaceut nezávislý na ekonomice, prodeji a konkurenci, farmaceut spolupracující s jinými farmaceuty, by se stal farmaceutem, který by nemoci ničil jako terminátor. Protože technologie a moudrost lidí den ode dne stoupá, vyvíjí se, ale utajování za pomoci patentů a konkurence a ekonomická účelovost stoupá s ní. Bohužel.
Začít vnímat člověka, lidskou bytost, jako pro nás nejvyšší hodnotu, by mělo být naprosto logické. A to nejen ve farmaceutickém průmyslu, ale i ve všech ostatních podoborech lidské činnosti. Ve vládě, v zákonech, v obchodu, v globalizačním procesu. Nevytvářet prvořadé a druhořadé, protože lidský život je jedinečný vždy.
Stalin a jeho statistiky
Neřídit se Stalinovým výrokem, který pravil, že smrt jednoho člověka je tragédie, ale smrt milionu lidí už je jen statistika. Je to pudové. Jakmile se probírá nějaké ožehavé téma, kde je určitý počet obětí (mrtvých, ožebračených, nemocných,…), vždy je marketingově daleko lepší popsat osud jednoho člověka jako ilustrační. Nemluvit o statisících. Člověka dojme jeden člověk, nikdy statisíce lidí. Protože získá pocit, že jednomu člověku dokáže pomoci, statisícům již nikoliv.
Jedná se samozřejmě svým způsobem o manipulaci a touhu někam čtenáře, diváka, posluchače, dotlačit. K nějakému názoru. Ovšem ve „vyšších sférách“, kde se rozhoduje o osudu lidstva, musí nutně počítat jen s ohromnými, a tedy statistickými údaji bez tváře, bez osudu. Jen čísla. A k číslům nemusíme pociťovat žádný soucit. Není proč. Jsou to jen čísla. Nicneříkající a cizí čísla.
Ovšem za čísly se ukrývají osobní tragédie, kterým lze jednoduše zabránit. Jednotlivé osudy, kterým je život trestem.
Jeden cíl nad všemi
Primárním cílem by mělo být zlepšení osudu všech. Snažit se, aby svět byl lepší místo pro život, než když jsme se do něj narodili. Hledat cesty a možnosti, hledat to pozitivní, pomáhající, co v sobě máme. Protože, ač to může znít lacině, jedině spolupráce a všeobecná úcta k druhému člověku, nás může dovést tam, kam bychom se všichni chtěli dostat.
Není přeci třeba, vydělávat na tom, že někomu ulehčíme život. Že jeho život zkvalitníme. Dodáme mu důstojnost. Mělo by to být zcela přirozeným cílem.
Namísto toho jsme ovšem svědky patentových válek, u kterých, už zase, nezáleží na člověku, ale na bankovním kontu. Pomoc člověku v nemoci je tak podmíněna vyjednaným profitem za takovou pomoc. Západ je svým způsobem za vodou. Prachy tečou plynule a není problém kurýrovat a vydělávat. Ovšem Třetí svět, ta druhořadá výspa bídy, je plná lidí, kterých si nevážíme. Necháváme je umírat. Nejsme to my. Není to náš soused. Jsou to „lidé“ tam odněkud zdaleka. To se nás netýká.
A tak tiše tolerujeme bojůvky farmaceutického průmyslu, který uměle rozděluje svět na několik oblastí. Kde v jedné jsou mazlíčci, kterým prostě léky nacpeme do huby, i kdyby se vzpouzeli, a v druhé pak podlidi, kterým léky nedáme, i kdyby hrom bacil. A necháme je umírat, protože patenty, protože lačnost, protože chamtivost.
Autor: Štěpán Cháb
Zdroj: www.krajskelisty.cz
Staňte se partnery magazínu Kulatý svět, přidejte se k autorům. Kontaktujte naši redakci.
Buďte první, kdo přidá komentář