Elektřina ve starém Egyptě

„Musíme prověřovat staré ideje, ač patří minulosti, neboť je to jediný prostředek k pochopení důležitosti nových idejí a hranic jejich správnosti.“ Albert Einstein

Stále existuje velké množství záhad, které se badatelům dosud nepodařilo uspokojivě vysvětlit, a které by tedy neměly vlastně ani existovat. Všechny dosavadní generace historiků vědy a techniky kladou při svých pohledech do minulosti počátky studia elektrických a magnetických jevů do období antiky. Moderní výzkumné metody však vyvádějí na světlo světa nová udivující fakta, mezi něž patří rovněž poznatky o vyspělých technologiích a využití elektrického proudu již ve starém Egyptě. Prozrazují to nejen staré hieroglyfické texty, které se podařilo přesněji interpretovat, ale také studium zachovaných artefaktů v muzeích a soukromých sbírkách po celém světě, s nimiž si věda dosud nevěděla rady.

Starověký Egypt byl nejbohatší a nejrozvinutější stát na světě a jeho dějiny sahající až do doby 3. tisíciletí př. n. l. probíhaly jinak, než se dosud předpokládalo. Především staří Egypťané oplývali senzačními znalostmi vyspělých technologií včetně poznání elektrického proudu a možností jeho využití – umožňujících dosažení vyššího životního standardu, než se dříve myslelo. Mnohé z technických a technologických poznatků, zejména v oboru přírodních věd, byly převzaty od zaniklých civilizací. Bohužel se všechny tyto znalosti ztratily nejpozději někdy v temném středověku, který lze považovat za období absolutního propadu všeobecného a technického vědění.

Jak uvádějí v knize Světlo faraonů, vydané v předkladu z německého originálu před několika lety také u nás v Knižním klubu, rakouští autoři literatury faktu Peter Krassa a Reinhard Habeck , v kryptách chrámového komplexu bohyně Hathory v archeologické lokalitě Dendera v jižním Egyptě na západním břehu Nilu, jsou zobrazeny průhledné bubliny hruškovitého tvaru v šikmé poloze na jakýchsi podpěrách. Uvnitř takové hrušky se nachází vlnící had, který se plazí z kalichu nějaké květiny na dolním konci hrušky. Egyptologové jej označují za hadí kámen a obdélníkovým podpěrám se čtyřmi hlavicemi říkají pilíře (džedy). Symbolizují agresivní hadí účinky elektřiny (odporové spirály v současných žárovkách) a podpěry izolátory vysokého napětí? Byl kalich lotosového květu, z nějž se vine had, objímkou žárovky s připojeným kabelem, který vede k dolní desce? Máme před sebou nákres baterie nebo generátoru? Pro porovnání rozměrů tohoto zařízení je vedle baňky znázorněna lidská postava.

Autoři ve své publikaci předkládají velmi přesné technické podrobnosti, takže nelze pochybovat o správnosti jejich výkladu funkce staroegyptské žárovky: „Dnes víme, že pomocí takzvaných ejektorů (proudových vývěv) lze vyrobit poměrně dokonalé vakuum, zvlášť když jsou vývěvy uspořádány kaskádovitě. Odvzdušníme-li skleněnou baňku, do níž zasahují dva kovové díly, nastane již při značně nižších napětích podle velikosti baňky výboj. Při tlaku 40 torrů se pak od jednoho kovového dílu k druhému vine svítivé vlákno. Pokud žárovku dál odvzdušňujeme, hadovitá čára se rozšíří, až nakonec vyplní celou baňku. Přesně to odpovídá zobrazením v podzemních komorách Hathořina chrámu.“

Poté co byly prostudovány reliefy do nejmenších detailů, byl rakouským elektroinženýrem Walterem Garnem zhotoven funkční model, který opravdu vydával světlo. Podle některých autorů byly džety patrně tvořeny dutými nádobami ze železného a měděného plechu, které byly elektricky izolovány. Nádobky zcela naplněné okyseleným slabým roztokem soli (např. modré skalice) se do sebe střídavě zasunou, takže vzniknou železo-měděné články v sérii, poskytující dostatečné napětí k rozzáření lampy. Navíc Egypťané znali luminofory a uměli je vyrábět žíháním síranu barnatého (barytu) nebo sádrovce s dřevěným uhlím. Produktem je sirník barnatý či vápenatý obsahující stopová množství kationtů narušujících krystalovou mřížku.

V roce 1938 německý archeolog Wilhelm König vykopal v Iráku dva tisíce let starý předmět podobný váze o výšce asi 15 cm, dnes známý jako „Bagdádská baterie“. V ní byl měděný váleček zalitý v pryskyřici. Do válečku byla zapuštěná železná tyčinka izolovaná asfaltovou ucpávkou. Od té doby byly nalezeny další podobné nádobky. Z těchto předmětů, o nichž se původně předpokládalo, že sloužily k rituálním náboženským účelům, se ale posléze vyklubaly suché baterie. Jakmile se totiž do vázy nalije nový elektrolyt, baterie začne fungovat. Vyráběla a dosud vyrábí elektrický proud o napětí asi 1,5 voltu a používá se dodnes v orientálních bazarech při zlacení a stříbření. Jestliže existovaly takové baterie, evidentně musely existovat stroje a přístroje, které poháněly. Mohla se tedy takto vyráběná elektřina využívat také k jiným účelům? Celkem snadno si lze představit, že podobná zařízení sloužila k osvětlení chrámů, knihoven a veřejných budov; využitím elektřiny by se rovněž dala vysvětlit zmínka o věčných lampách sloužících k osvětlení v mýtech a starých spisech či záhada osvětlení podzemí mnoha známých chrámů a hrobek, kde se nikdy nenašly na stropech a stěnách stopy sazí po olejových lampách nebo pochodních – ačkoliv se zde nacházejí nesčetné obrazy a nápisy.

Z dosavadních výsledků výzkumu vyplývá nezbytnost interpretovat archeologické nálezy, zejména nálezy archetypů, vysoce kvalifikovaným týmem s vyrovnaným zastoupením humanitně i technicky vzdělaných vědců. Absencí badatelů z různých oborů technických věd nemusí dojít k objektivně správným výsledkům studijních prací.

Autor: Ing. PaedDr. Bohumil Tesařík, CSc.

Staňte se partnery magazínu Kulatý svět, přidejte se k autorům. Kontaktujte naši redakci.