Ona jen je. Patří k nám tak, jako my patříme k ní. Pro mnohé z nás je samozřejmostí, byť krásnou ve všech obdobích.
A pro mnohé z nás je naprosto udivující, čarující, magickou syntézou všeho dokonalého, kdy se dnes a denně tají dech nad dokonalostí každé kapky rosy na stéblu trávy až po gigantické stromy či rozkvetlé palouky, na nichž se pasou vznešená, vysoce vibrující zvířata.
Dává tolik, kolik může. A my bereme tolik, kolik nemůžeme. Rovnováha přestala být dávno rovnováhou. Přesto bereme dál, víc, hlouběji, přes veškerá upozornění neumíme přestat.
A ONA se nezlobí, stále tvoří a vydává své svědectví o tom, že je kouzelná, divotvorná, milující…
Pokouší se s námi mluvit, s každým zvlášť i se všemi najednou. V našich srdcích cítíme čím dál víc pochybnost o tom, že konáme správně. Ale čekáme na ty druhé, na velké mocnosti a vlády, až začnou sami s přístupem respektu a vděku. A přitom zapomínáme, že každý z nás již může pomáhat zmírnit její utrpení…
A tak promlouvá, slyšte nyní všichni, kteří již máte uši ke slyšení…
Jsem, která jsem. Cítím smutek i radost stejně, jako vy lidé. Mám velmi citlivé vnímání, přesto bolest kácejícího stromu či sekané zahrady umím transformovat v pohlazení, pokud ke mně přistupujete s láskou…
Pokud ctíte tento dar, který vám nabízím. Pokud mně vědomě používáte k dobré věci, ku pomoci. Tak, jako zvěř vám určená pro stravu nastavuje své životy v dobrovolném vstupu na pozemskou pláň, by nasytila vaše těla.
Trpí stejně, jako já… Když k ní přistoupíte se samozřejmostí, se zavřenými srdečnými čakrami a vystřílíte své brokovnice či své emoce do jejich těl, do jejich duší… Ano, i zvířata mají duši, mnohdy vznešenější, než lidské…
Jsem nucena začít se bránit. Neb jsem živým organismem, který umírá… Když zemřu já, zemřete také, pak odejdete do svého domova bez těl s živou vzpomínkou na svou prohru, zradu sama na sobě…
Proto nám chci dát další šanci. Proto na vás apeluji, na mé obyvatele, já, matka Gája, země, příroda, vás volám k bdělosti, prosím, slyšte mou prosbu, už nemůžu…!
Jsem schvácená, zrazena, má krev vytekla koryty řek do moří a oceánů, ve kterých je nekonečně odpadků a ropných skvrn. Už je nemohu strávit, jsem plná, a přitom velmi hladová…
Jak málo stačí… A přitom je vás tolik, kteří mě vidíte, cítíte, milujete, žiji jen díky vám…!
Však stále vás není dost… A proto hledám a vzkazuji, že můj pláč již nemohu zastavit, a proto vás zaplavuji povodněmi, že můj vnitřní oheň již nejde uhasit, a proto vás postihuji požáry… Ničíme se navzájem, a přitom stačí tak málo…
Umět odpouštět
Umět přijímat
Umět milovat
Prosím, vzpomeňte si, že to umíte!
Je to vaše přirozenost, jste božím světlem, tma je jen nepřítomnost světla, není skutečná, žije jen proto, že jste v ní uvěřili…
Děkuji, miluji vás, děkuji…
s láskou Renáta Rowena*
Autor: léčitelka Renáta Rowena*, www.renatarowena.cz
Staňte se partnery magazínu Kulatý svět, přidejte se k autorům. Kontaktujte naši redakci.
Buďte první, kdo přidá komentář