Dělostřelecký náboj nazvaný „šrapnel“.
„Cílem války není padnout za svou vlast, ale donutit ty parchanty na druhý straně, aby padli za svou…“ (Americký generál George Patton)
„Nevím, čím se bude bojovat ve třetí světové válce, ale ve čtvrté to budou klacky a kameny.“ (Teoretický fyzik Albert Einstein, jeden z nejvýznamnějších vědců všech dob)
„Bitvy jsou vyhrávány palbou.“ (Pruský král Friedrich II.)
Konflikty hrají v mezinárodní politice klíčovou úlohu a s nadsázkou lze říct, že historie lidstva je historií válek. Proto se také jejich vnímání výrazně proměňuje. V současné době to jsou válečné události v Sýrii a Iráku, které opět vzbudily v širší čtenářské veřejnosti zvýšený zájem o vojenskou techniku a její historii. V letošním roce si v dějinách světového vojenství mimo řady dalších smutně proslulých výročí připomínáme rok 1787, kdy došlo v tunelech pro umístění děl na legendární britské námořní základně Gibraltar k úspěšnému předvedení a následně postupnému zavádění tehdy nového druhu dělostřelecké munice, šrapnelů, do výzbroje všech armád. Ano, řeč bude o anglickém důstojníkovi Henri Shrapnelovi, který se svým objevem zapsal do řad významných světových vynálezců a historie válečnictví. Za důmyslný vynález šrapnelu se mu již během života dostalo slávy i peněz, což se mnohým objevitelům nepodařilo. Ačkoliv patří šrapnely již delší dobu minulosti, ještě na začátku první světové války (1914-1918) představovaly nejběžnější munici pro děla a houfnice. Proto také mělo dělostřelectvo v jejím průběhu na svědomí 70 % obětí.
Původní kartáčové náboje nebo jen kartáče, které jsou dělostřeleckým typem protipěchotní munice, měly na rozdíl od klasického plněného náboje (koule) plátěný („pytlíky“) či lepenkový obal (později nahrazený obalem dřevěným nebo železným, umožňujícím zrychlení palby) a kuličky, střepy, úlomky kamenů nebo hřebíky. Po výstřelu se obal rozpadl a kuličky nebo jiná náplň se vysokou rychlostí, tlakem vzniklým při explozi, kuželovitě rozlétly (účinek byl podobný výstřelu z brokovnice, ale v mnohem větším měřítku). Kartáčová munice se používala vlastně již od objevu černého střelného prachu (směsi ledku draselného, síry a dřevěného uhlí) v období sedmého až devátého století v Číně. Do Evropy proniknul ve století třináctém a ve velkém se palné zbraně (hákovnice, píšťaly, houfnice) začaly používat v patnáctém století husity, kteří tehdy stanuli na špičce vývoje polního dělostřelectva. Běžně se kartáče využívaly ve vleklé a rozsáhlé třicetileté válce (1618-1648), později v napoleonských válkách (1803-1815) a v 18. a 19. století v pozemních i námořních lokálních bitvách. První česká obecná encyklopedie Riegrův slovník naučný, vycházející v letech 1860-1874, je popisuje kuriózními slovy: „Plechová nádoba cylindrické tvářnosti naplněná sekaným železem nebo kousky litiny, zvaná kartáč. Ten po vystřelení se rozpuknuv sypal zkázonosnou nádivku svou do řad nepřátelských“. Jako příklady úspěšného použití kartáčových střel uvádějí vojenští historici devastující palbu švédské armády v bitvě u Breitenfeldu v roce 1631 nebo ve vhodnou chvíli provedenou kartáčovou salvu proti přesile zastaralé polské jízdy v bitvě u Varšavy roku 1650. V roce 1795 rozprášil tehdy brigádní generál Napoleon kartáčovou střelbou z děl lůzu v pařížských ulicích. Čím větší byla skrumáž lidí, tím byla palba účinnější. V bitvách se používala pro rychlé rozprášení velkých a pravidelných formací útočící pěchoty a jezdectva, ale pouze na krátkou vzdálenost, jen asi 400 m.
„Měly-li shrapnely původně nedokonalé strašný účinek prasknuvše do nepřátel, působí nynější přímo vražedně jak lítajícími střepy, tak kulkami. Ty ohromné účinky pohnuly nejeden stát, aby střelivo pro děla obsahovalo 9/10 shrapnelů a jen 1/10 toho ostatního.“ (Ottův slovník naučný, díl XXII, Praha 1904)
Ačkoliv byla Britanie v 18. století středem tzv. průmyslové revoluce, nikdy se to neprojevilo v armádě. Ta zůstávala stále tradiční, poněkud zatuchlou institucí, a většinu technických inovací zaváděla obvykle později než armády ostatních států, především Francie a Pruska. Teprve až ztráta kolonií v Americe ji přinutila poněkud zlepšit neblahý stav, v jakém se britská pozemní armáda, na rozdíl od námořnictva, nacházela a stalo se to právě včas. Koaliční války na evropském kontinentu již klepaly na dveře. Ačkoliv se jejich průběh vyznačoval novou taktikou a strategií, zbraně, kterými vojáci bojovali ve slavných bitvách, byly téměř totožné s těmi, s jakými se bojovalo předcházejících 200 let. Pravděpodobně nejvýznamnější pokrok ve vojenské technologii je spojen právě se jménem Henryho Shrapnela. Narodil se 3. června 1761 v malém městě Bradfordu na Avoně v anglickém hrabství Warwickshire. Protože pocházel z početné nepříliš majetné rodiny, již od mládí se musel starat o sebe sám, a tak se přihlásil do britské armády, které zůstal věrný celý život jako důstojník královského dělostřelectva. Vedl si zde zřejmě dobře. Již v osmnácti letech byl povýšen do hodnosti poručíka, ve které ho služební povinnosti zavedly do britské kolonie Newfoundland a na Gibraltar, který byl roku 1781 obléhán Španěly. Protože zjistil, že používané granáty a kartáče mají skandálně malou účinnost (vypočítal si, že pevnostní děla vystřelila dva tisíce ran a zabila pouze tři desítky Španělů), rozhodnul se, že s tím něco udělá. Byl nadšenec a začal se zde na vlastní náklady zabýval pokusy s vývojem nové munice; kromě toho, že měl potřebné technické znalosti získané samostudiem, byl velice manuálně zdatný. Díky tomu se mu podařilo spojit vlastnosti granátu a kartáče. V roce 1784 přišel s vynálezem, který sám nazýval „munice se sférickým pouzdrem“. Původně se jednalo o dutou dělovou kouli, která byla naplněna olověnými broky a volně sypaným střelným prachem, která teprve po dopadu explodovala. Konečnou variantu projektilu šrapnelu tvořila kovová trubice z kujného železa, naplněná olověnými kuličkami nebo kovovými úlomky (podle mezinárodního humanitárního práva musí být zjistitelné rentgenem nebo podobným zařízením) a opatřená buď nárazníkem, nebo časovanou náloží (roznětkou), tj. zapalovačem s předem stanovenou dobou hoření, upravenou tak, aby kartáče explodovaly ve vzduchu ještě před dopadem na zem a olověné kulky a střepiny pláště tak zasáhly protivníka shora. Kuličky mají průměr asi 13 mm a hmotnost okolo 11 g; nejsou v projektilu uloženy volně, protože tak by se těžiště a s ním i dráha rotujícího náboje měnila. Proto jsou zality například sírou nebo kalafunou. Tato náplň vytvoří při explozi viditelný obláček, který usnadňuje sledování střelby. V průběhu 19. a počátku 20. století byl šrapnel několikrát zdokonalen, protože však proti vojákům v zákopech nebyl dostatečně účinný, nahradily jej tříštivé granáty. K použití podobných zbraní došlo také v novodobé historii za války ve Vietnamu (1955-1975). Americké bitevní vrtulníky AH-1 Cobra, nasazené zde v roce 1967 k bojovým operacím k přímé podpoře pozemních jednotek, odpalovaly za letu tzv. flešetové rakety, ve kterých bylo okolo 1 500 zubatých ocelových tyček dlouhých 37 mm. Jejich účinek proti nekryté živé síle byl zcela devastující. Ale vraťme se k protagonistovi našeho vyprávění. Po úspěšné ukázce bojových účinků nové munice, efektivnější než dělové koule, začal proces zavedení šrapnelové střely do výzbroje dělostřelectva, ukončený v roce 1803. Nová munice nesla jméno svého vynálezce a termín přetrval až do dnešních dnů. Mezitím sloužil Shrapnel během revolučních válek ve Flandrech, kde byl v roce 1793 raněn. V roce 1795 byl jmenován kapitánem a v roce 1803 povýšen do hodnosti majora. Po úspěšném nasazení šrapnelů při dobývání pevnosti Nový Amsterodam v holandské kolonii Surinam v dubnu 1804 byl mimořádně, již po několika měsících, znovu povýšen, tentokráte na podplukovníka a inspektora dělostřelectva. Svou technickou erudovaností přispěl Shrapnel také ke zdokonalení houfnic, minometů a dalších střelných zbraní. V roce 1814 ocenila britská vláda jeho přínos a přiznala mu doživotní roční rentu, která po přepočtu na dnešní hodnotu a převodu na koruny činila zhruba 200 000 měsíčně. V roce 1827 byl u dělostřelectva jmenován do funkce Colonel-Commandant a v roce 1837 povýšen do hodnosti generálporučíka (Lieutenant-General). Od roku 1835 žil až do své smrti 13. března roku 1842 ve svém oblíbeném „zeleném městě“ Southamptonu (Peartree Green) na jižním pobřeží Anglie (téměř přesně o 70 let později odtud vyplul na svou osudovou první a zároveň poslední cestu Titanic). Již po více než dvě století se milionům vojáků, kteří přežili bitevní vřavy, do konce života vrací vzpomínky na svištivý zvuk letících šrapnelů a jejich ohlušující a smrt rozsévající výbuchy. Těla jim zůstala vcelku, ale duše byla nadranc.
Autor: Ing. PaedDr. Bohumil Tesařík, CSc.
Staňte se partnery magazínu Kulatý svět, přidejte se k autorům. Kontaktujte naši redakci.
Buďte první, kdo přidá komentář