Očekávání

Ahoj, jsem jedna z mnoha žen středního věku, která žije s celou svou rodinou. Často je to boj a neustále něco řešíme. Předpokládám, že je tak i u mnohých z vás a že moje rodina tvoří ne ojedinělý vzorek naší společnosti, kde na malém prostoru žijí společně tři generace.

My mladší pracujeme na směny. Rodiče jsou doma, důchodci. Všichni máme své starosti a nervíky. Komunikace často vázne, protože všichni chceme mít svůj klid a nechce se nám stále dokola věci řešit, ale současně každý od druhého cosi očekáváme. Ale kdo má stále přemýšlet, co ode mne ten druhý vlastně chce? Jsem generačně uprostřed a abych tak řekla mezi mlýnskými kameny. Trávím mnoho času za volantem mám v těch kolonách čas na přemýšlení.

Všichni máme nějaká očekávání.  Například očekáváme pomoc od rodičů, kamarádů, od vlastních dětí či vnoučat. Očekáváme city, lásku, ocenění, vděčnost, péči, často dary nebo peníze a… spoustu jiných věcí. Celý náš život je naplněný různým očekáváním. Jsou to předpoklady toho, jak zareagují a co udělají naši partneři, rodiče, děti, kamarádi, nadřízení, sousedé a kdoví koho ještě. Děti očekávají pomoc od rodičů, protože jim to připadá samozřejmé. Rodiče city od svých dětí, protože je to přece samozřejmé. Partneři vzájemnou lásku, protože proč by to mělo být jinak.  Očekáváme uznání od nadřízených, vždyť přece pracujeme poctivě. Nadřízení očekávají loajalitu od podřízených, přece jim dávají práci. Očekáváme vděčnost od souseda, za to, že jsme mu minulý víkend pomohli vyměnit rezervu u auta. Všichni máme nějaká očekávání.

V téhle fázi úvah mě ale napadlo označení „reálná očekávání“. Váže se k faktu, nikoho dospělého nepředěláte. Možná na chvíli. Partner, který byl zvyklý celé dětství dostat vše až pod nos okolo vás těžko bude skákat. Žena, která měla doma služku, těžko bude sama uklízet.

A pokud od okolí něco očekáváte, zamyslete se, co svému okolí dáváte vy. Kdo jen bere, těžko může něco chtít, tedy očekávat. Například: Proč očekávám férový přístup od toho, koho jsem podvedl? Proč očekávám stále dokola pomoc od rodičů, kterých se ani jednou nezeptám, jestli něco potřebují? Proč očekávám vřelý vztah od dospělého dítěte, které jsem celé dětství zanedbával? Proč očekávám pomoc od souseda, kterému jsem minulý týden zničil trávník? A jiné příklady.

Vzpomínám si, jak jsem jednou byla přesvědčená, že k Vánocům mi Ježíšek přinese panenku, co umí chodit a novou hnědou tašku přes rameno do školy. Panenku jsem dostala, ale nechodící a tašku také, ale zelenou a na záda. Stěží jsem skryla slzy zklamání. To bylo jedno z mých prvních nenaplněných očekávání. Byla to hloupost. Ale tu vzájemnost v tom, že já očekávala něco od rodičů a oni zas něco ode mne, jasně vidím. Proč jsem dělala, že mám radost? Protože rodiče to ode mě očekávali a já je nechtěla zklamat. Něco podobného jste asi také zažili.

Ano. A to je právě ono. Všichni procházíme ve vzájemných vztazích nesplněnými očekáváními, které v nás vyvolávají oboustranné pocity smutku, křivdy, někdy zlosti a frustrace. Pokud nám ta situace připadá zásadní, následují hádky, výčitky, ochladnutí citů, někdy rozchody.

Jako dobrý způsob předcházení těchto situací vidím méně očekávat od druhých, víc se spoléhat na sebe a víc komunikovat a jako jediný způsob přežití a zachování duševního zdraví, aspoň relativního, pro všechny, kdo jsou na tom jako já, vidím právě to mluvení nahlas a včas, o tom, co že to od ostatních vlastně očekáváme minimálně v rámci společného prostoru a života, s každým zvlášť i se všemi najednou a pořád dokola.

Na chvíli to vezme klid. Možná to nepadne na úrodnou půdu napoprvé ani popáté, a možná to neklapne úplně na 100 %, ale něco se povede.

Není to všelék, já vím, ale je to řešení. Právě proto, že každý od toho druhého něco očekáváme.

S pozdravem a přáním hezkého dne, Yveta Wertmannová

…i já od Vás očekávám, a to Vaše rady a Váš pohled na vícegenerační soužití. Bývalo to běžné a nevím, jak to zvládali.

Autor: Yveta Wertmannová

Staňte se partnery magazínu Kulatý svět, přidejte se k autorům. Kontaktujte naši redakci.