Království nebeské

Všichni jej hledáme a většina z nás o tom neví… Toužíme po pocitech, které nás naplňují, povznáší, uzdravují. Zkoušíme vše možné, jen abychom se někde přiblížili nejintimnějšímu pocitu Blaženosti, který si jen umíme představit. Hledala jsem Lásku, kdysi dávno v nerozeznání sobecké od nepodmíněné, v nevědomí sama sebe jsem přesto měla pocit, že jsem velmi láskyplný člověk.

Popravdě jsem nad tím nepřemýšlela, když jste nevědomí, nevíte, že máte být Vědomí, ale máte intenzivní pocit, že vám něco chybí…

Milujete a vaši blízcí vás milují, však ta stálá nespokojenost s jejich či svými postoji, otázky typu, co pořád dělám špatně, když druhé nosím na rukou, jsou velmi vyčerpávající a stále točící se v kruhu. Reakce těla, bolesti a nepřekonatelná únava, co se děje, kam jít se zeptat, koho, když každý vám řekne jen to, co zrovna ví včetně lékařů?

První opravdová modlitba, která vytryskla z hloubi srdce – CHCI BÝT DOBRÝ ČLOVĚK, BOŽE POMOZ MI!
Co jsem to řekla, cožpak nejsem dost dobrá?… Velmi soucitná, ochotná, obětující, co mi chybí?…

Čtvrt století dávná vzpomínka mnou prochází, jako by byla včerejší, na druhé straně už ani nevím, komu se to vše dělo…

Zoufalství nitra, které volalo, skrz Renátu, nevědomou, úzkostlivou, přesto okolnímu světu připadající jako naprostá suverénní bytost s nepřehlédnutelnou vizáží.
Ochrana před světem vybudující si tělo o dvacet kilogramů těžší, než bylo vzhledem k duši vhodné.

Jedna zoufalá prosba k někomu, „kdo mi zbyl“, k Bohu samotnému. On, ke kterému se máme obracet a pod jeho vládou je tolik bolesti a utrpení? Co je to za Bůh, horečně jsem přemýšlela.
KRUTÉ NEVĚDOMÍ SI NA MNĚ BRALO DENNODENNĚ OBROVSKOU DAŇ.

Však modlitba byla zaktivována. OPRAVDOVÁ, ZOUFALÁ, klepala jsem a bušila, aniž bych tušila, že tento „návod“ je ukryt v písmu svatém.

A odpovědi začaly proudit, po vyčerpávajících několika stovkách či možná tisících hodin proklečených a proplakaných, jako bych se velmi pomalu zdvihala ze slizovitého, černého lepkavého maziva, které mně drželo v temnotě mé mysli, naprosto slepou, nevidící a neslyšící.

Má opravdovost musela být Opravdová, neboť jsem zaktivovala stržení prvních silných těžkých závojů z mých očí a prohlédla do reality Andělů a Démonů, různých entit a plujících obláčků všemožných barev.
Zvlnění reality, když jsem netušila, co vlastně slovo realita či dimenze znamená. A nějaká karma? To je cizí slovo? 🙂

Neuvěřitelný tlak na ego, které se horoucně chce zachránit a doslova se nezbláznit! Kdo mi pomůže, to jsou odpovědi, vždyť je mi čím dál hůře!?

Musí existovat někdo, kdo mi to vysvětlí a řekne, že jsem se nezbláznila, pomůže mi od šíleného strachu, Pánbůh asi selhal… opět, nedivím se, vždyť na Zemi je tolik chaosu a úzkosti, proč by měl zrovna pomoct mně?

Že by psycholog? Třesoucí se rukou hledám ve Zlatých stránkách telefonní číslo. Příjemná starší paní, po pár minutách vážní, soustrastným pohledem se mně pokouší uklidnit. Zkouší hypnózu, vzdoruji, nelíbí se mi v tom, nedám se, nespolupracuji.

Hm, bude to vážnější, než jsem si myslela, slyším její hlas někde v dáli. Nebyla jsem přítomná, ani nevím, jak jsem k ní došla. Dám vám příští termín. Opatrujte se, Renátko, s láskou a obavou v očích se na mně podívala…

Ještě několik sezení, které zintenzivňovaly úzkost příjemné psycholožky čím dál víc v bezradnosti, co se mnou…
Poslední terapie – navrhuji ústavní léčbu, musíte si jít odpočinout… Verdikt, nekompromisní, pro mě šílený, nepřijatelný, v zoufalství poslední jiskřičky naděje, že musí existovat jiná cesta jsem jasným hlasem řekla – NE!

Stále ho slyším a také ustaraný hlas její, který mi do telefonu řekl, nezvládnete to sama, Renátko, mám o vás obavu, prosím neodmítejte…

Musím to zvládnout, mám malou dcerku, musím ji vychovat, nemůže mít šílenou maminku…

A opět návrat k Bohu, ke komu jinému, když vám ani renomovaní nepomohli? Nebylo jiné volby, zaktivovala jsem zbytek energie k prosbám s prosbou největší – už nemohu Bože, prosím pomoz, mám malou dcerku, rodinu, všichni se o mně bojí…

Naprostá invalidita duše i těla, zhroucení všeho, co až do té doby fungovalo. Tlak vzrostl. A pak už jen cítíte, že se vznášíte nad propastí a že už nemáte sílu se obávat, abyste do ní nespadli…

Poslední křeč, která se rozpustila, podaná ruka Boží jakoby zhmotněná vytahuje tělo jako mrtvou hmotu a oživuje jí…

Raději vidět Anděly i Démony, zažívat ataky nočních paralýz a sexuálního obtěžování vlnících se plazmatických energií v naprostém nepochopení, co se děje, pokoušení samotným Ďáblem v probuzení zasmrádlé sírovité ložnici, aby se v následném momentě naplnila vůní a absolutním Světlem hustým jako smetana…

Sním nebo bdím? Zažívají to všichni, proč se o tom nemluví, nepíše, ale paní psycholožka naznačila, že už jí někdo o tom povídal… Nejsem v tom sama, nemůžu být, musí existovat pomoc!

CÍL SE STAL CESTOU…

Vám všem, kteří zažíváte podobné, nezoufejte, jsou mnozí před vámi, kteří vám razili cestu, aby bylo dostatek informací a žijících svědků, kteří přežili svou vlastní smrt… A ne jednu…

Svou vnitřní Smrt, mystickou, s reinkarnací do vlastního těla. Může jich být více, až docházíme k naplnění slov o Království Nebeském…

HLEDEJME KRÁLOVSTVÍ NEBESKÉ V SOBĚ, VŠE OSTATNÍ NÁM BUDE PŘIDÁNO.

Hledala jsem dlouho, intenzivně, přes mnohé Cesty poznání nejprve svého malého já a přijetím ho, přes nekonečné meditace, odevzdávání, modlitby, procházky v přírodě a kontaktu se zvířátky, přes sebenaplňující Poslání léčitele.

Posvátné TEĎ je oním KRÁLOVSTVÍM NEBESKÝM, žádný to objev, neboť to víme všichni, kteří jsme již na této cestě k Vědomí.
Není třeba sedět hodiny v meditaci a pokoušet se rozpustit své malé já, čekat na ten ohromující záblesk, kterých se mi dostávalo požehnaně. Toužila jsem je protáhnout co nejdéle, až ego přestane ohrožovat můj Klid, až budu stále cítit Kristovu nepodmíněnou Lásku.

Až budu autentická s Ním celý den a celou noc, až mně nic nevyvede z míry a stanu se dokonalou Láskou pro všechny.

Až, až, až…

A proto jsem si přivolávala situace, které mně drtily víc a víc, které mně učily nastavovat tvář ve správnou chvíli a ve správnou chvíli jasně stanovit své hranice…
Kolikrát jen jsem přehodila pořadí! Kolikrát jsem v zoufalství křičela po Bohu, co ještě po mně chce, když mu obětuji celý svůj Život…

Jaká iluze! Cožpak Bůh je ode mně oddělený? On po mně žádnou oběť nechtěl, byť zkoušek na pokraji sil přibývalo čím dál víc. Jen mi chtěl pomoci, vzdát se kontroly nad svým Životem a konečně Mu začít důvěřovat tak, aby můj výdech byl slyšet po celé Zemi…

Ten výdech lze zažít jen v PŘÍTOMNOSTI. Pokud mysl zběsile těká z minulosti do budoucnosti, dostaví se jen na základě nějaké situace zvenčí. Ta ego uklidní. To je vše. A proto těch venkovních situací vzhledem k uklidnění ubývalo, ubývalo až do ztracena. I když Zázraků v mém Životě je přehršel, přijde jednoho dne chvíle, kdy VÍTE, že přichází jedna z konečných, nejtěžších zkoušek.

VZDÁT SE JAKÉKOLIV KONTROLY NAD SVÝM ŽIVOTEM.

Přátelé, pokud dojdete do tohoto bodu, vězte, že jste blízko… Že to, o čem dlouhá léta víte a neustále čtete a seminářujete, budete moci začít VĚDOMĚ ŽÍT.

Je to naprostá důvěra, že ať se vám stane cokoli, je vše v pořádku a jste pod ochranou. Nepřemlouváte se, nenamlouváte si tyto „fráze“, ony totiž skrývají jedinečný potenciál PRAVDY.

VŠE JE, JAKÉ JE.

Ego se nemá čeho chytnout. A to je ten chyták:)

Prázdno, absolutně vyplněné PŘÍTOMNOSTÍ. KRÁLOVSTVÍ NEBESKÉ JE VE VÁS, řekl Ježíš. Mimo Něj nic jiného neexistuje. Je JEN VĚČNÉ, POSVÁTNÉ TEĎ.

A to vyžaduje odvahu podstoupit tuto Cestu, pokud chceme dojít k BEZPODMÍNEČNÉ LÁSCE a opravdu Jí spontánně zažívat neustále, musíme být jako ty MALÉ DĚTI.

A naše malé já, nechť si občas ujede na iluzi bez našeho trestání a souzení sebe sama. Neboť pak jsme viníkem i soudcem zároveň vzdálení PŘÍTOMNOSTI na hony:) Vždy jednáme zrovna nejlépe, jak umíme.

TAK AHOJ DĚCKA, KONEČNĚ SE VRACÍME DOMŮ:) TEPRVE TEĎ SI TO UŽIJEM:) JEŽÍŠKU, DĚKUJI TI ZA NÁS ZA VŠECHNY<3

S láskou a objetím léčitelka Renáta Rowena*

Autor: Renáta Rowena*, www.renatarowena.cz

Staňte se partnery magazínu Kulatý svět, přidejte se k autorům. Kontaktujte naši redakci.