Kdo jsem?
Jmenuji se Martina Mikolášová, jsem máma tří dětí, Artura, Amelie a Alana Richarda. Zrovna teď, když se snažím napsat tento příběh, tak jeden kňourá, že chce pohádku a druhá mě mlátí rukou do hlavy. Jsou jim pět a tři roků a Alan je novorozeně. Nemohu se na psaní ani pořádně soustředit.
Říkám si, jestli opravdu mám nárok na to napsat tento příběh, o šťastné a sebe-realizované mámě. Jsem snad šťastná? Jsem sebe-realizovaná? Mám nárok na to říkat ostatním, co mají dělat?
Svým způsobem mám, protože když porovnám stav, ve kterém jsem teď, a stav, ve kterém jsem byla před pěti lety, tak je to nesrovnatelně lepší.
Dnes si plním sny. Dnes vím, co chci. Dnes poslouchám své potřeby. Dnes mám mnohem harmoničtější a partnerštější vztah se svými dětmi. Dnes mě nechytá amok, když není uklizený dům. Dnes nepotřebuji nikomu spílat, že po sobě neuklidil talíř.
Probudila jsem svou kreativitu, učím se hrát na ukulele, srdcem prožívat hru na klavír. Opět píši povídky. Jsem průvodce v lesní školce a sama program Průvodce dětí studuji. Proč? Protože už dva roky se zabývám tím, proč je bytí doma s dětmi tak náročné.
Co jsem se naučila?
Dva roky hledám způsob, jak si mateřskou dovolenou užít a využít ji pro svůj duchovní rozvoj. Hledala jsem odpovědi, zda to vůbec je možné. A víte, co jsem zjistila? Že ano. Je to dokonce nutné.
Aby byla žena dobrou mámou, musí být hlavně šťastnou mámou a kdy je žena šťastnou? Když jsou uspokojeny její potřeby, nejenom fyzické, ale převážně psychické. Aby byla žena šťastnou a dobrou mámou, musí být spokojená sama se sebou.
Jak toho ale docílit, když se každý den staráte o své děti? Od rána do večera jste doma a nemáte ani čas si přečíst knížku? Jde to, moje zkušenosti a můj příběh jsou důkazem toho, že to jde.
Vždycky to tak nebylo…
Bylo mi 20 let, když jsem poznala svého současného manžela a zamilovala se do toho báječného muže. Studovala jsem na VŠE diplomacii a mezinárodní vztahy.
Měla jsem sny o cestování, o studiu v zahraničí, o práci v zahraničí, o diplomatické kariéře, o práci pro mezinárodní organizace. Hodně jsem cestovala v té době a užívala si, jak mi život krásně plynul, bez problémů, v radosti a hladce.
Pak jsem otěhotněla, pak se vdala a pořád jsem byla nad míru spokojená se svou životní situací.
Chtěla jsem přirozený porod, tak jsem rodila mimo Prahu, i když se na mě někteří dívali, že zbytečně riskuji a co víc, že je snad jedno, kde porodím, ne? Kromě samotného porodu, o kterém bych mohla napsat další knihu, bylo vše v pořádku.
Porod bych dnes konstatovala jako ukradený. Artura mi po porodu odnesli. Byť jsem se pak celý pobyt v porodnici už o něj mohla starat, dnes cítím, že měl být se mnou hned po porodu.
To ale není teď podstatné. Podstatné je to, co se dělo, když jsem přijela domů.
…Tvrdá realita mateřství…
Dopadla na mě tvrdá realita a mně trvalo skutečně šest týdnů, než jsem pochopila, že moje potřeby jsou ode dneška až na posledním místě.
Mohla jsem spát, jen když spal Artur a i tak jen na půl oka, ve stresu, kdy mě opět probudí. Pořád po mně něco chtěl a já chtěla svobodu, čas pro sebe, chtěla jsem cestovat, chtěla jsem být s kamarády.
Rozhodně mě nebavilo sedět doma a starat se o to, jestli je uklizeno a navařeno. Nesnášela jsem vaření, nesnášela jsem starost o domácnost. Připadala jsem si jako služka. Připadala jsem si, jako kdybych tu marnila svým potenciálem.
Dítě jsem přeci ale chtěla, ne? Tak jsem zatnula zuby a tvářila se, že jsem šťastná. To nebyla pravda, sobě jsem to ale už vůbec přiznat nechtěla.
…Útěk z reality…
Vrátila jsem se do školy. Čekala jsem, že na mě budou brány ohledy, že budu v úctě. Vždyť jsem přeci porodila, bolestivě, dítě! Vždyť se o něj svědomitě starám na úkor vlastních potřeb!
Zjistila jsem, že být mámou je nahlíženo skrze prsty.
Musela jsem nejdříve udělat státnice, v řádném termínu, společně se spolužáky, abych si vysloužila ostruhy a uznání. Pak jsem najednou byla ta, která i s dítětem udělala státnice! Wow! Víte co? Pro mě v tu chvíli bylo mnohem jednodušší dělat státnice, než sedět doma a starat se o syna a domácnost.
Sama, celý den, v malém bytě, jen se sebou a s mým chlapcem. To pro mě bylo velmi těžké. Křičela jsem, brečela jsem, byla jsem nešťastná, vzteklá a snažila jsem se samu sebe napasovat do úlohy svědomité a pečující matky. Uvnitř mě samotné mě to žralo.
Znovu jsem otěhotněla. Celé mezi-zkouškové období jsem prozvracela, bylo mi tak zle a měla jsem takovou podváhu, že jsem měsíc ležela v posteli a nemohla jsem dělat vůbec nic, jen sledovat seriály. Styděla jsem se za to, ale bylo to to jediné, co mě odvádělo od reality a každodennosti.
A tady začala moje cesta.
…Obrat k lepšímu…
Když skončil první trimestr, já vstala, dojedla jsem se a šla do dalšího semestru školy, zjistila jsem, že mě sžírá neskutečný strach. Strach z dalšího porodu. Měla jsem z něj panickou hrůzu.
Okolí mi říkalo, ať se uklidním, že jsem porodila jednou, že to zvládnu podruhé, že je to všeho všudy jen jeden den bolesti, ne? To přeci přežiji, ne?
Nedala jsem se. Moje dcera skrze mě promlouvala a připravovala svou mámu a její okolí na svůj příchod. Moje dcera se mnou komunikovala, naučila jsem se jí naslouchat.
Zjistila jsem, že slyším svou vlastní intuici, že občas zaslechnu i hlas svého srdce.
Začala jsem studovat, skutečně studovat, jak se věci mají. Jak to vlastně je s těmi porody? Je to skutečně tak, že žena musí neskutečně během porodu trpět? Není.
To, co jsem všechno zjistila o porodech, to, jak jsem sama porodila, to by dalo na další samostatnou knihu.
Moje dcera se narodila tentokrát opravdu přirozeně a mě tento zážitek dal obrovskou sílu převzít zodpovědnost za svůj život, dal mi obrovské duchovní probuzení a dal mi možnost vidět skutečnou ženskost, intuitivní, láskyplnou, přijímající.
Když jsem přijela domů, do malého pražského bytu, se synem a novorozenou dcerou, rozhodla jsem se, že to bude jinak. Najdu způsob, jak vychovávat děti radostně, jak si s nimi čas užít, jak mateřskou dovolenou prožít s duchovním rozvojem.
Přečetla jsem tuny knih o výchově, o svobodném vzdělávání. Odstěhovali jsme se z Prahy a já měla tedy možnost být sama se sebou, a tak vystoupit se všedních balastů a vidět skutečně svou vlastní mysl.
Děti byly stále se mnou, stále mě učily a učí.
Co mě změnilo?
Celý život mi převrátil jeden citát, který jsem našla v knize „Mateřství a setkání ženy s vlastním stínem“. Ten citát zněl takto: „Dítě touží po šťastné a aktivní mámě“.
Cože? Takže mým údělem není jen sedět doma a starat se o děti a domácnost?
Jak ale mohu být aktivní? Vždyť kamkoliv se vydám, tak s sebou beru své děti! Do jaké práce by mě vzali s dětmi?
Co ale bylo podstatnou a skutečnou otázkou: „Co vlastně chci dělat? Co mě baví? Co je mým životním posláním?“
Hledala jsem, v sobě, v knihách, ve filmech, v meditaci. Přečetla jsem mnoho užitečných knih o ženském cyklu, o kreativitě o seberozvoji. Dotkla jsem témat sebelásky, uskutečňování snů, překonávání strachů a získala autentické zkušenosti, jak se stát realizovanou, tudíž šťastnou, a navíc dobrou mámou.
Zjistila jsem, že je spousty knih o šťastném dítěti, o dobrých matkách, o správných otcích, ale našla jsem jen velmi málo knih o šťastných matkách.
Přitom to je základ.
Jsem přesvědčená o tom, že šťastná máma je středobodem rodinného vesmíru. Šťastná máma je ta, kterou děti milují a chovají se podle jejího vzoru. Šťastná máma je ta, která neprudí svého manžela za špinavé ponožky pod postelí, každý den.
Šťastná máma je aktivní žena, která si plní své sny a ukazuje svým dětem svět.
Šťastná máma zná svou cenu jako člověka, zná své sny a má sílu a prostředky je plnit. Šťastná máma je realizovaná žena, autentická ve svém životě a ve vztahu ke svým dětem.
Co dnes dělám?
Dnes mám tři děti. Nečekaně se k nám přidal Alan Richard a my jej s radostí přivítali. Posunul nás zase o kousek dál směrem k radostnějšímu a plnějšímu životu.
A jsem si jistá, že zdaleka naše cesta nekončí…
Co vám ale už teď mohu nabídnout?
Chci se s vámi o své zkušenosti podělit. Protože to je mojí realizací. Chci pomoci ženám na mateřské dovolené k tomu, aby byly šťastné, aby našly samu sebe a mohly dát dětem autentický vzor svobodného a naplněného člověka.
Mám zkušenosti, praktické rady, ale hlavně jsem schopná vše propojit předat jako návod, jak toho docílit. Napsala jsem knihu Cesta ke šťastnému mateřství a doplnila ji pracovním sešitem s těmi cvičeními, které nejvíc pomohly mně samotné…
Můžete strávit roky čtením různých knih a postupně dávat dohromady skládačku svého já. Můžete mě nechat vám pomoci a ukázat způsob.
Proč byste to měly dělat?
Protože já vím, že chcete být šťastné, vím, že chce mít šťastný domov, a to nemyslím jako klišé. Najděte samy sebe, vyžijte ten drahocenný čas, který teď trávíte se svými dětmi a probuďte v sobě sebe samu.
Je to jedna z nejlepších věcí, kterou můžete pro sebe, své děti a manžela udělat…
Autor: Martina Mikolášová, www.stastnamama.com
Staňte se partnery magazínu Kulatý svět, přidejte se k autorům. Kontaktujte naši redakci.
Buďte první, kdo přidá komentář