Zákon přitažlivosti nejde obalamutit

Co vyzařuješ, to si k sobě přitahuješ – zákon přitažlivosti nejde obalamutit. V mládí jsem často mívala pocit, že si se svou generací nějak zvlášť nerozumím, že se více shodnu s těmi o generaci staršími, nebo o generaci mladšími. Když mé dospělé dcery vylétly z hnízda, přišla k nám na návštěvu se známým jeho známá, padly jsme si do oka, přestože byla mladší, než jsou mé dcery, vídáme se dodnes.

Tehdy se vrátila z Anglie, kde po maturitě tři roky pracovala, aby se zdokonalila v angličtině, byla svobodná a toužila po stálém partnerovi z Čech, dítěti, vlastním domově a po řádném, dobře placeném zaměstnání, tak, jak o tom děvčata snívají. V Anglii, zemi duchů a víl, se potkala s mistryní Reiki, a když se z Anglie vrátila, a potkaly se my dvě, naše „pelmel“ nebraly konce. Dnes už je vdaná, má výborného partnera, zdravou holčičku a po ukončení „mateřské“ povýšila v zaměstnání ve velké nadnárodní korporátní společnosti v Brně, kde do „mateřské“ pracovala. Ale než se mohla znovu vrátit do zaměstnání, nastaly nečekané problémy a nebyla jistota, jak to dopadne. S jejím svolením popíšu, co mi o tom, a nejenom o tom, v jednom dopise napsala.

…„Právě jedu autobusem domů, naprosto rozrušená, od jednoho z pohovorů, už po kdovíkolikátém, mám se vrátit po mateřské dovolené zpět do svého zaměstnání, a je třeba můj nástup dořešit, nevím, co se děje, ale jsou nečekané potíže, přestože by žádné být neměly. Tak krásný den už dlouho nebyl, venku svítí slunce, a na to, že už je podzim, je poměrně teplo. Vše by bylo optimistické, jenom: …„ach, ty velké nadnárodní korporace, to je dílo“! Během rodičovské dovolené mi zrušili pozici a můj vedoucí, místo, aby tuto situaci řešil už od března, kdy už věděl, že se z mateřské vrátím, tak vše nechal, jak se říká, „vyhnít”. A teď, narychlo, naprosto neosobně, jako by mě ta léta neznal, neprofesionálně a nepromyšleně, „za pět minut po dvanácté“, vymyslí nějaké plány s mou pozicí, nesouvisející s mou prací. Můžeš mi říct, proč se ta jejich pozice jmenuje: „People manager”, když je to všechno možné, jenom ne lidský přistup?“

„To množství pohovorů už mě fakt štve! Musím je povinně absolvovat a neustále dokazovat, že jsem profesně zdatná! Už mě z těch negativních lidí bolí hlava! Nemůžu se uklidnit, nemůžu spát, ani meditovat! Asi by bylo lepší to vzdát, a měla bych klid! Ale máme hypotéku, splácíme! Rozčilením mám úplně vymetenou hlavu“.

„Najednou mi přišla vzpomínka na rozhovor s tebou, jak jsi mi řekla: „nesuď, co tvůj šéf udělal a co neudělal, protože ty neznáš příčinu jeho jednání, ani nevíš, co se na podniku děje, nevíš, v jaké situaci se na podniku nachází on sám, ani v jaké je osobní životní situaci. Aktivit, o kterých nevíš, tam může být ve hře mnoho a z pohovoru to nepoznáš. Důležité je, že se máš vrátit a že ti nezrušili smlouvu. Raději si uvědom, jakou energii na pohovorech vyzařuješ ty. Jakou energii vyzařuješ k lidem, tak takové lidi si k sobě přitahuješ“.

„Musím ti říct, že to byla rada nad zlato. Když jsem se přestala vztekat a zamyslela se nad tím, musela jsem uznat, že jsi měla pravdu. Zákon přitažlivosti nejde obalamutit. Člověk opravdu nemůže znát vše, co se děje v životě lidí, o kterých si myslíme, že nám dělají nějaká příkoří. Možná, že i já jsem se během mateřské duchovně posunula někam dál, a možná, že už v jeho týmu nemám být, protože už tam mám prostě splněno a mám být jinde, na jiné práci, mám potkávat jiné lidi a zažívat jiné zkušenosti, které mě posunou zase někam dál. Zajímavé… Pomalu začínám zase klidně dýchat“.

„Během rodičovské dovolené jsem měla spoustu plánů, jak na sobě budu duchovně pracovat, ale mateřský čas, je mateřský čas. Nakonec jsem byla ráda, že jsi mě naučila pracovat na sanaci exoparazitů. Musím říct, že po tom vyčištění, jak jsem si ho udělala podle té metodiky, se cítím tak nějak jinak. Těžko to popsat. Ale definitivně lépe“.

„Cesta je dlouhá a využívám ji k očistě čaker a aury, abych získala klid a sebejistotu a přitáhla si k sobě fajn budoucí kolegy a prima šéfa. Medituji na své příští zaměstnání v autobuse plném lidí a, jak jsi mě učila, propojuji se s vědomím matky Země a vědomím otce Slunce. Můj Bože! Vždy jsem si myslela, že při meditaci vidím čakry, vídala jsem je jako nepravidelná, živá a pulzující kola. Autobus šumí a vidím je zas. Do toho se mi připlete vzpomínka, jak jsi mi vyprávěla o čakrách, jak je vídáš ty. Tak teď vím přesně, co jsi tím myslela, jde to těžko popsat, ale to, co jsem uviděla dnes v tom autobuse, tak to je paráda! To je fakt nádhera! Ti exoparaziti, ti mě museli pěkně cucat energii, že se mi ty čakry takhle pěkně nikdy neotevřely. Teď teprve vidím ten rozdíl, úžasný pocit, nádherný! A ten příval energie! Toto už nikdy nezapomenu, vím to!“

Pak uplynul další měsíc a byla na dalším pohovoru, těsně před nástupem do práce…

…„Fantastika! Nikdy jsem takovýto pohovor neměla, byl to spíš přátelský „pokec“ s mými budoucími kolegy a s velmi sympatickou manažerkou. Mám za šéfku ženu! Změna, co? Berou mě hned a cítila jsem se s nimi tak dobře! A nabízená práce? Tak ta je taky v pohodě. Nastupuji hned v pondělí. Často mi přicházejí na mysl ta tvá slova: „co vyzařuješ, tak to si k sobě přitáhneš”!

Příběh o vztahu matky a dcery

Přišla Dana, rodilá Pražačka, krásná, moderní, úspěšná, s příjemným vystupováním, asi čtyřiačtyřicet let.

„Řekli mi, že byste mi mohla pomoci. Alternativa mě zajímá, pracuji s Aura-Somou* sama se sebou i s druhými. Od malička mám velmi zvláštní vztah s matkou, nějak se nemusíme. Jakmile mi bylo osmnáct, odešla jsem z domu a rychle se postavila na vlastní nohy. Obě bydlíme v Praze, dost daleko od sebe, abychom měly od sebe klid a dost blízko, abychom o sobě věděly. Potřebuje péči, měla bych ji mít u sebe, chce být u mě, ale nevím, asi to nedám!“

Obličej má blízko k pláči, čtu v něm dilema mezi odpovědností k matce a snahou ušetřit sama sebe od chladného vztahu. Chvíli si povídáme. Obě zjišťujeme, že víme, že půjde o něco zapouzdřeného, zapomenutého, ukrytého někde hluboko v souboru nevědomí. Projdeme uzemněním, napojením na „Vyšší Já“, prohlédneme jednotlivé čakry a sféry těla, pátráme po pocitech, které by oslovily „buněčný archivář“, aby vydal data. Ztichla. Oči má zavřené, víčka se pohybují, obličej má pátravý výraz, tiše vnímám, že vyvzpoměla nějaký příběh, nevstupuji do procesu. Minuty ubíhají jedna za druhou. Najednou se obličej proměnil a dostal výraz malého děvčátka.

Ptám se: „něco ti přišlo na mysl“?

… „Hm, hm…, vidím bílou holubičku, jak letí“….

Uběhly další minuty…

… „A co dělá ta holubička“?

… „Lítá si“…, …, …, „a, á, Á…“. Obličej se krabatí, kapou slzičky, vzdychá: „chytl ji dravec, sokol“!

Další minuty ubíhají. Tiše se ptám: „co se s nimi stalo“?

… „Vletěl s ní do jeskyně ve skále a trhá jí peříčka“! …

Prožívá bolestně smrt holubičky, a já tiše přemýšlím, co vím o sokolech a zda by sokol, pták volného nebe a skal, vletěl dobrovolně do útrob jeskyně? A jak vůbec sokol a holubička souvisí s jejím vztahem k matce?

…. „Ty víš, kde je ta jeskyně? Znáš to místo“? Odpovědí je přikývnutí. Přemýšlím, že asi bude nevyhnutné nechat příběhu volný průchod a „sledovat“ zkázu holubičky až do konce, … či? co to jen nemohu uchopit? Běhá mi něco kolem hlavy, snažím se nevyskočit si z frekvence, nezaplést se do její emoce, a uchopit jemnou myšlenku. Přemítám: zná tu krajinu, ví, kde je ta jeskyně, vyskytují se tam holubi a sokol…, je to klíčové místo příběhu, archivář přece jen vydal data: letní nebe, holubičku, sokola, skálu s nějakou puklinou, zkázu, tragedii, hluboký prožitek… A došlo mi to:

… „a co máš na sobě, když sokol chytil holubičku“?

… „bílé šatičky a nové punčocháčky“…

… „a, co vidí ten sokol z té jeskyně“? ptám se.

… „náš dům, tam jsme bydleli, když jsem byla malá…“ Dech se jí rychlí, obličej růžoví, zračí paniku.

… „A co se děje předtím domem“?

… „Holčička tam jezdí na kole“.

… „Znáš ji“?

… „Ano“.

A teď příběh hodně zkrátím a převyprávím: letní nedělní pražské poobědové odpoledne, rodina se chystá na procházku. Nastrojená maminka obléká čtyřletou Danušku do bílých punčocháčků a bílých šatiček a těší se na promenádu ve svých nových šatech. Tatínek se také strojí, zapnul si k tomu televizi, kde běží mistrovství světa ve fotbale. Usadí se k přijímači a manželce oznámí, že mohou jít s Danuškou samy, protože on, až dokouká sportovní přenos, přijde za nimi. Dojde na výčitky a prudkou manželskou hádku. Danuška proklouzne před dům, kde má nové malé kolo, které dostala k narozeninám. Slunce svítí a z kopce to frčí. Kolo najede na kámen a v okamžiku, kdy Danuška padá z kola, zahlédne nebe, na nebi její oči zaregistrují útok dravce na holuba a jeho přelet na skálu naproti domu. Je zraněná, cítí bolest, propadá do šoku a křičí: „mamíí, mamíííí“! Maminka vybíhá před dům, vidí dceru na zemi, rozbité nové kolo, roztrhané šatičky a díravé punčocháče. Maminčiny představy o příjemném nedělním odpoledni definitivně vzaly zasvé. Zjistí, že Danuška je „pouze“ odřená, ohýbá ji přes koleno a vykonává potupnou exekuci s doprovodnými výkřiky vět plných afektu: „Ani na chvíli tě nemůžu nechat bez dozoru! Ty nikdy neposlechneš! Mám s vámi jen trápení a práci! Na všechno jsem pořád sama! Už ti nikdy nic nekoupím, nezasloužíš si to!“

Mozek nerozlišuje mezi tím, co je skutečné a co je představa; a tělo, emoce, psychika, žlázy s vnitřní sekrecí, celý organismus, na minulou událost reagují úplně stejně, jako by se právě stala. Dospělý člověk, znovunažívající „tehdejší teď“, může připomínat malé dítě. Somatika jsou somatika.

Ten večer spolu s Danou ještě jednou imaginárně procházíme scénku jízdy na kole a následný pád. Dana zjišťuje co nejvíc informací z té situace: která část těla byla zraněná, jak se cítila, co se dělo kolem ní, kdo všechno tam byl, co kdo říkal a dělal, když byla šokována bolestí z rozbitého kolena a odřených rukou. Také zjišťuje, že maminka na ni sice provedla neadekvátní útok a nezachovala se právě mateřsky, ale posléze nakonec situaci přece jen zvládla a Danušku ošetřila a utěšila. Provádíme nápravu na fyzickém, emočním a mentálním těle. Odpouští matce a zjišťuje, že už nemusí vnímat matku jako agresorku, útočící na ni kdykoliv a v té nejméně střežené chvíli, a že si vůči ní už nemusí udržovat obezřetný odstup. Postupně probíráme, že vlastně měla celých čtyřicet let nejen úspěšnou matku, ale i matku, která se jí, jedináčkovi, až do plnoletosti věnovala s příkladnou pečlivostí. Sláva, emoce křivdy a ponížení jsou tytam.

Všichni máme ten přirozený dar…

Všichni máme přirozený dar schopnosti pracovat s daty a smyslovými energiemi uloženými v našem biologickém počítači těla, orgánů a buněk. Jsou součástí obrovského internetu mnoha úrovní. A jsme jediní, kteří máme ke svým příběhům, vztahům, pocitům, úspěchům a neúspěchům, bolestem a myšlenkám kompletní přístup. A jsme jediní, kteří jsme kompetentní s těmito velice přesnými a velmi pečlivě roztříděnými a uloženými daty pracovat. Jsme měniči událostí, tím, že máme možnost přehodnotit svůj přístup k uplynulému z pozice přítomného okamžiku, současného vědění a uvědomování. A jsme jediní, kdo máme svobodnou volbu, jak s nimi chceme naložit a ovlivnit tak své budoucí pocity k různým výzvám života a vztahům.

Poznámka: (*Aura-Soma – systém pro rozvoj vědomí, byl rozvinut jako systém barevného léčení, pracuje s energiemi barev).

Stará moudra…

„Nikdy si neber nic osobně“, oprosti se od žáru nutkání řešit, dožadovat se, dokazovat, obhajovat a očisťovat se od palčivé nespravedlnosti či křivdy. Hněvá tě to a hněv šíříš kolem sebe. Ani pozice lítostivé oběti není „to ořechové“. Překonáš-li podrážděné ego, najdeš řešení prosté entropické energie a z ticha mysli se vyloupne řešení. Průměrná lidská bytost zbytečně ztrácí mnoho životní energie tím, že není schopna dodržovat toto staré známé pravidlo.

„Neulpívej“ na nutkavé potřebě vlastnit. Přílišné hmotné připoutání ubírá energii na schopnosti řídit své fyzické vědomí a prohlédnout manipulační a ovládací hry z vnějšku. Nejsi-li na ničem závislý, jsi svobodný. Hmotné statky ti mají sloužit k vývoji. Rozeznej vlastnící podtón a zjistíš, že jeho motivem jsou různé formy strachů, nízká sebedůvěra, nízká sebeúcta a často role lítostivé oběti. A potřebuje-li vnější mechanismus páku, aby tě připoutal, sáhne i po psychickém a fyzickém vydírání. Tento určitý druh psychické (i sociální) závislosti brzdí přirozený vývoj a duchovní rozměr osobnosti a zastírá přirozenou lidskou pokoru. Mistrem, učitelem, který učí, jak nastolit přirozený rozměr energie pokory a úcty, je znamení Štíra. Závislostí na ulpívání ztrácí člověk další životní energii.

„Nepoužívej pouze fyzické smysly“, ale zapni i cit a intuici. Život je ve své podstatě rozměrnější, bohatší, než se nám běžně jeví. Fyzické smysly nás mohou oklamat iluzemi a starými vzorci. Máme více smyslů, používejme je.

Pelmel o nové vědě: někdy kolem roku 1990 rusové Dr. Pjotr Garjajev a Vladimír Poponin zkoumali DNA a také jevy, jako je telepatie, telekineze, jasnovidectví, intuice, spontánní vyléčení, léčení na dálku, vidění na dálku, afirmační techniky, neobvyklé světelné aury kolem lidí, zejména duchovních mistrů, vliv mysli na počasí a mnoho dalšího. Ve svých výzkumech a bádáních se spojili s mnoha badateli, zejména s lingvisty. Spolu s nimi podrobili genetický kód důkladnému zkoumání (lingvistika je věda o struktuře a formování jazyků). Zkoumali syntaxi (pravidla pro vytváření slov z písmen), sémantiku (studium smyslu slov) a pravidla gramatiky. Když své poznatky porovnali s genetickým kódem (genom, kódovací pravidla pro ukládání informací; určuje, kdo jsme a jací jsme) zjistili, že tento kód se řídí stejnými pravidly jako naše lidské jazyky, takže struktura genetického kódu může být spojena s každým existujícím lidským jazykem. Kolem roku 2000 se i k nám dostávají tyto nové myšlenky v podobě různých psychosomatických technik; kořeny těchto metod spočívají v dílčích výzkumných aktivitách vědeckých center (v Rusku – Dr. Garjajev, Dr. Poponin, v Kanadě – Lyne Teghrath, USA – Dr. James Rudin a Holandsku – Dr. Nicholas Pope, u nás doc. Vasiľčuk, v Polsku Grazyna Fosarová a s ní píšící Franz Bludorf). Nové vědecké disciplíny zkoumají kvantové jevy v oblasti biologické hmoty a organismu na mikromolekulární a genetické úrovni. Jako houby po dešti se objevují nadpisy článků a pojednání: „Kvantová fyzika pro radikální revizi DNA“, „DNA reprograming biokomputeru“, „Hyperdimenzionální forma komunikace“, „Programování silou myšlenky“, „Mentální internet a jeho praktické využití“, …

Už jenom ty názvy lákaly dozvědět se, že lidská DNA je biologický internet, který je v mnoha aspektech nadřazený tomu umělému a že DNA může být přeprogramována slovy a frekvencemi. Zaměření se tímto směrem posunulo možnosti člověka a lidské poznání struktury makro i mikro-kosmického charakteru velmi dopředu. Lidstvo učinilo evoluční pokrok o velký skok.

Autor: Ludmila Chloupková

Zdroj: autorský článek pro tištěný časopis Eniologie člověka, www.eniologiecloveka.cz

Staňte se partnery magazínu Kulatý svět, přidejte se k autorům. Kontaktujte naši redakci.