Podle současných měřítek si města příliš nespojujeme s představou kvalitního a čistého vzduchu, ale spíše s hlukem, prachem a výfukovými plyny. Venkov naopak stále ještě znamená přirozenost a blízkost k přírodě.
Ani ve středověku to nebylo jiné. Na počátku 15. století bylo v Českém království okolo třiceti královských a dvě stě devadesáti poddanských měst a městeček. Většina z nich měla tři až pět tisíc obyvatel, malá tisíc a méně. Všechna města nebyla zcela svobodná a měla svou vrchnost: patřila panovníkovi, bohaté šlechtě, církevním řádům nebo klášterům. Přesto však byl obyvatel města mnohem svobodnější než venkovan.
Vzhled většinou přelidněného středověkého města by asi dnešního člověka nelákal a ani život v něm nebyl jednoduchý, protože se odehrával především na ulicích a náměstích. Úzké, málo osvětlené, místy křivolaké a neprosluněné uličky, neměly většinou dláždění a vrstvu bahna zpevňovaly hatě, násypy z oblázků nebo říčního písku. Vylévaly se na ně veškeré kapalné výkaly, tekla voda z prejzových střech, povalovaly se tu odpadky všeho druhu i zašlé zdivo a zbytky omítek, někdy i hromady hnoje vyvezené z chlívků, které měli měšťané na dvorech svých domů. K čichovým požitkům nepřispívaly výpary ze žump (kanalizace nebyla ještě známa), kouř z kováren a pekáren, prach z dílen kameníků, zápach z koželužen, barvíren, řeznických krámů, mydláren, sladoven a dalších druhů „špinavých“ řemesel.
Středověká města se pro svou výraznou stísněnost, katastrofické hygienické podmínky, časté nákazy a hromadné epidemie smrtelných onemocnění, závadnou pitnou voda a vysoká kriminalita rozhodně nepatřila mezi místa, kde by se všichni cítili dobře a spokojeně. A přeci se tehdy takoví lidé našli. Byli to vesničtí nevolníci, pro které se ve městech ukrýval klíč k ráji. Pro ně totiž nabízelo město možnost legálně uniknout bezútěšnému životu v nekonečné službě různým pánům. „Městský vzduch osvobozuje“ – touto kouzelnou formulí se mnozí řídili, a někteří se svobody skutečně dočkali. Tehdy totiž platila právní zásada, která zněla: „Nevolné osoby, kterým se podaří prožít rok a den ve městě, aniž by je jejich pán našel nebo donutil vrátit se zpět, dostanou svobodu.“ Těmi pány byla obvykle šlechtická vrchnost, vlastnící půdu. Ti stále více vybírali velké peněžní i naturální odvody od poddaných sedláků, mnohdy si nárokovali i další služby (robotní povinnost, povoznictví) a především si je hlídali včetně všech rodinných příslušníků. Toto nařízení obsahovalo obšírné latinsky psané dílo (1224-1230) německého rytíře a přísežného soudce Eikl von Repgova „Sachsenspiegel“ (Saské zrcadlo), které je nejstarším a zároveň nejdůležitějším právním spisem ve středověkém Německu. Svým prakticky zaměřeným obsahem zasahuje do všech oblasti tehdejšího života a stalo se vzorem pro podobné právní dokumenty i v českých zemích.
Autor: Ing. PaedDr. Bohumil Tesařík, CSc.
Staňte se partnery magazínu Kulatý svět, přidejte se k autorům. Kontaktujte naši redakci.
Buďte první, kdo přidá komentář